Přesouváme tento blog na http://www.edolo-consult.eu/blog/

Vážení čtenáři,

rád bych Vás informoval, že přesouváme tento blog na naše domovské stránky http://www.edolo-consult.eu/blog/.

Děkuji za Vaši přízeň a doufám, že se budeme pravidelně potkávat na  http://www.edolo-consult.eu/blog/ i nadále.

Václav Edl
jednatel Edolo Consult s.r.o.
www.edolo-consult.eu

Jak si v dobré víře dvojnásobně snížit produktivitu?

Krásný úterní den

dnešní informace pro Vás je poněkud delší, pojďme se na ni podívat. Řekneme si, jak v dobré víře dvojnásobně snížit produkci firmy.

Dám Vám příklad ze života:
Pan A pracuje v bance A. Realitou je, že zaměstnanci jsou odměňováni za hotovou práci. Proto jim dáváme plány, které obsahují minimální hodnoty, které musí splnit. Na začátku roku pán A obdržel plán. Byl o 20% vyšší. No co, musel pracovat i po večerech. Protože věděl, že za to dostane peníze, dělal to rád. Po třech měsících zjistilo vedení banky, že jejich zaměstnanci jsou schopni zvládnout i tyto zvýšené plány - Tak někdo dostal nápad: "Co kdybychom je zvedli ještě víc? Budeme je motivovat, dáme vyšší odměny." A tento plán zaslal všem zaměstnancům včetně pána A. Jelikož pán A na svém postu pracuje již 10 let, je to člověk odborně vzdělaný, dalo by se říci expert. Pouhým podíváním se na zvýšený plán je mu jasné, že tohle se při současném počtu lidí v týmu nedá zvládnout (skutečně to bylo přehnané).

Stala se jediná věc. Pán A dal v bance A výpověď a přešel do banky B. Tipněte si, co si vzal s sebou? Ano, je to tak. Všechny svoje klienty z banky A... Takže klienti pryč, odborný pracovník pryč. Místo růstu pokles.

Důsledek?
Plánovaný růst banky A se stal poklesem (nezapomínejme, že to nebyl jediný člověk, který to takto udělal). Naopak banka B zvýšila svoji produkci bez jakýchkoli nutných investic - pouze přijala pána A. Takže noví klienti, odborně vzdělaný člověk za nezvýšené náklady. Dvojnásobná ztráta produkce pro banku A.

Která jedna jediná věc chyběla bance A, aby se vyvarovala téhle, pro ní dvojité ztráty? Odpověď je vcelku poetická. Chyběl průzkum.

Stačilo se jednou k večeru projít po firmě, zeptat se zaměstnanců, jak zvládají svojí práci a pozorovat. Stačilo se zajímat o to, co dělají. A zájem není sledování statistik práce, kolik toho zaměstnanci zvládli vykonat. Ale je přinejmenším stejně důležitý.

Tip: Zkuste si vzpomenout na Vašeho největšího dodavatele. Vidíte logo té firmy nebo tvář toho člověka, se kterým projednáváte dodávky? Pokud si vzpomenete na jeho tvář, uvědomte si, že má o Vás zájem.

Když bych měl použít email z minulého týdne, kde jsme si říkali, jestli koupit stroje nebo přidat objem práce svým zaměstnancům, stále platí, že v první řadě přidat práci. Avšak až poté, co naprosto přesně budete vědět, jak zvládají současný stav. Pokud jej nezvládají, je Vaší povinností udělat změny nebo své zaměstnance trénovat.

Jak mám vědět, jestli mám zvýšit pracovní nasazení nebo nakoupit další stroje?

Co Vaši zaměstnanci nutně ke své práci potřebují? Stroje, kanceláře, auta? Co od nich nutně potřebujete Vy? Potřebujete od nich, aby byli schopní vydělat právě na stroje, kanceláře, auta. Pokud vyrábíte, tak samozřejmě na materiál, pokud prodáváte zboží, tak na skladování, na BOZP, na telefony atd.

Co tedy drží firmu nad vodou, co zajišťuje její přežití? Mohou to být ty stroje, ano, ale kdo jim vdechne život, kdo bude řídit auta, obchodovat? Lidé. Všichni lidé ve firmě, včetně Vás, jsou zodpovědní za svoji práci a za to, že firma půjde dál. Pokud zaměstnanci nevydělají na náklady firmy (tak aby fungovala, zbylo jí na rozvoj a zbyly peníze pro majitele), je nutné se zaměřit na jejich výkon.

Pokud jde o konkrétní nakoupení dalších strojů nebo jakýchkoli věcí, lidí, kteří tvoří to, co jako firma prodáváme, tak všichni máme své limity. Přes to všechno by práce každého z nás měla být nastavena tak, aby při standardním lidském výkonu ten konečný produkt (to, co prodáváme), zvládlo uživit firmu a ty lidi, kteří k tomu přispěli.

Těžko budeme účetní platit x Kč za každou správně zaúčtovanou korunu. Ale víme, že musí být v pořádku účetnictví, administrativa, musí fungovat stroje, být zaplacený obchodník, který něčím musí jezdit, musí být dodán produkt apod.

Tip:

Zkuste zvýšit pracovní nasazení a každému přidat práci a pozorujte. Můžeme z vlastní zkušenosti doporučit i reportování toho, co za daný den / týden pracovník zvládl. Klíčem je najít takovou úroveň, kdy zaměstnanci zbytečně neztrácejí čas, ale zároveň zvládají svojí práci.

Když víme, co lidé zvládnou, podívejme se na to, s čím to zvládnou. Zvládli by více, ale nemají s čím? Tady nastupuje ten nákup dalších „strojů“, nákup prostředků pro větší produkci firmy.

P.S. Bude Vás to stát spoustu „keců“ ze strany zaměstnanců, obrňte svoji psychiku. Nikdo je nechce sedřít z kůže, ale všichni chceme vědět, co společně dokážeme, ne?

Na druhé straně, pokud máme prázdnou nevyužívanou kancelář, předplacený telefon a víme, že další člověk sám sebe uživí, proč ho nenajmout? Uživí sám sebe a vy nebudete jen tak vyhazovat peníze za nevyužívanou kancelář a za předplacený telefon tak, jako byste to dělali bez něj.

Přinos:

Defacto uvidíme možnosti zaměstnanců, možnosti fungování společnosti. Na hodně věcí jsou normy. Nezdá se Vám, že pomocí tohoto tipu zvládnete ustanovit „normy“ tam, kde se nedá jinak normovat? (Norma = nutný počet zvládnutelné práce za časovou jednotku).

Jak sledovat?

Použijte ukazatele Obrat celkových aktiv a Dobu obratu celkových aktiv.

Obrat celkových aktiv = Tržby / Aktiva

Doba obratu celkových aktiv = 365 / (Tržby / Aktiva)

Rok od roku rostoucí Obrat celkových aktiv má jedno úžasné pozitivum. Vyděláte totiž více peněz, více tržeb s majetkem, který máte. Což je fajn, ne? Je to jako jezdit s autem a na každé natankování plné nádrže ujede o pár kilometrů více ...

Něco o návratnosti peněz - Souhlasíte?

Přeji pěkný pátek 13. dubna,

předem se chceme omluvit, že se tu nic v posledním měsíci nedělo. Je to částečně způsobené tím, že přecházíme na nový blog, který bude pravidelně aktualizovaný a budeme rádi, když i Vy se s námi podělíte o Vaše nápady, informace a praktické rady. O zpřístupnění nového blogu Vás budeme samozřejmě nejen zde informovat.

Dnes něco k ukazatelům rentability. Co myslíte, dá se s nimi něco dělat? S návratností peněz do podnikání?

Jak tedy použijeme něco, co nám říká, kolik vložených korun do podnikání nám přijde na konci roku nazpátek?

Ideálním případěm a defacto i vzorečkem, že není všechno zlato co se třpytí, je Rentabilita tržeb. Když zaplatím za reklamu 150 Kč a ta reklama přinese 100 Kč, tak jsem 50 Kč ve ztrátě, ne? No jo, ale co když je takových položek 50? Dá se to spočítat, jistě, ale toho času...

Nejvíce nás ale zajímají naše vlastní peníze, ne? Takže používat Rentabilitu vlastního kapitálu je jasný krok. Dá se říci, že v každém podniku je nějaký cizí kapitál, jiné než vlastní vložené prostředky. Když počítáme návratnost svých vložených peněz, berme ohledy na to, že kdyby tam nebyly ty cizí peníze, cizí kapitál, tak bychom nemuseli vydělat ani my nic. Jednoduše proto, že když máte peníze na 1 polovinu stroje, tak ten stroj funkční nikdy nebude.  I proto je na místě podívat se na výkon celého podniku a na rentabilitu celého podniku.

Ať pracujeme, jednáme s lidmi, doma s rodinou, nevyhazujeme myšlenky nebo hmotný majetek jen tak z okna. Tak proč takovým způsobem podnikat?

P.S. Ještě jeden tip pro Vás.

Víte, co je na rentabilitě celkového kapitálu zajímavé? Že pokud Vám vydělané peníze vzrostou, ale zároveň stejně vzroste i velikost nedobytných pohledávek, neprodejného materiálu apod., tak jsou vlastně utopené peníze a nevyděláte vůbec nic. Nula od nuly pojde.

Dá se tomuto tipu rozumět? Rád Vám jej dopodrobna vysvětlím v diskusi.

Jak prodat úspěšnou firmu 6.

Dnes završíme naše putování nástroji Private equity, venture capital a možností bankovního financování, které nebude tolik o prodeji společnosti jako spíše o jejím financování a našich možnostech v podnikání.

Private equity a venture capital

Co si pod těmito názvy představit? Existují jako alternativa pro financování nových či silně inovativních projektů a podniků s vysokou pravděpodobností rychlého růstu.

Nejdůležitějšími požadavky pro investory v oblasti private equity a venture capital jsou manažerský tým a jeho silná motivace, velmi dobře připravený business plán obsahující jasnou vizi, výrazný potenciál růstu, kapitálový výnos na základě růstu hodnoty a jasně řečený exit plán (kdy opustí investor společnost), který se stanoví na 3 – 5 let včetně výnosnosti investice ne méně než 20%.

Co Vám tito investoři nabízí? Impuls nebo ještě lépe hnací sílu růstu vaší společnosti, zvýšení marže, finanční restrukturalizaci, která může napomoci pro zvýšení efektivity využívání financí. Dalšími prvky jsou zavedení profesionalizace rodinných firem, strategické řízení a v neposlední řadě motivaci, která je důležitá v každé fázi podnikání a může v našich hlavách časem otupět.

Jaké další výhody pro vaši společnost a její expanzi z tohoto spojení plynou? Tito investoři bývají silným partnerem a to nejen na domácím trhu, neboť mívají mezinárodní význam. Nedílnou součástí je i možnost pomoci v případě nepříznivé situace, strategický pohled a standardní struktura řízení.

Ačkoliv mají výše zmíněné způsoby financování mnoho výhod, česká legislativa není dosud připravena a působí pro český trh jako silná bariéra.

Penzijní fondy a pojišťovny by mohly být jedněmi z těch, které by investovaly do start-up podniků.  Zákonná omezení jim však nařizují držet jen minimální množství rizikových investic a dle ustanovení případné ztráty fondu (investičního) hradí jeho akcionáři, což rovněž omezuje jejich investiční možnosti. Důsledkem je pak, že penzijní fondy drží pouze dluhopisy, které mají jen velmi nízké zhodnocení.

Bankovní financování

Financování inovativních projektů a podniků (stejný způsob jako private equity) prostřednictvím bank výrazně ovlivňuje jejich konzervatismus. V případě českého trhu tato možnost existuje. Nalezli bychom ji pod pojmy seniorní a mezaninové financování.

Nyní trochu podrobněji. Pod seniorním financování si můžeme představit dlouhodobý úvěr se splatností 5 až 7 let a s plovoucí úrokovou sazbou odstupňovanou dle marže a vývoje leverage (pákového efektu → zisk/ztráta). Úvěr je zajišťován akciemi společnosti a po uskutečněné fůzi i jejími aktivy. Dále je možné zajištění provozního financování případných již existujících úvěrů.

Druhou zmiňovanou možností je mezaninové financování expanze. Toto financování probíhá za použití převážně podřízeného dluhu (dluh, který je zaplacen až po zaplacení primárního dluhu subjektu) a vlastního kapitálu. Využívá se v situaci, kdy běžné úvěrové financování již není možné a to z důvodu vysokého rizika (výraznější expanze firmy nebo finanční restrukturalizace předlužené firmy). Jedná se o flexibilní prostředek, který je šitý na míru firmy a posiluje její cash flow transakce. Splatnost tohoto financování je obvykle do 10 let.

Nyní je na vás, abyste zvážili nejlepší řešení pro financování vašeho podnikání. Přejeme vám mnoho dalších úspěchů v podnikání i osobním životě.

Jak prodat úspěšnou firmu 5.

Většina společností je prodávána v aukci a jejich cena se musí od něčeho odvinout. Z toho důvodu se používají varianty cena společnosti a hodnota společnosti.

Cena společnosti na trhu vs. Hodnota společnosti

Cena společnosti a hodnota společnosti nejsou totožnými pojmy. Cena znamená finanční částku, na které se strany společně dohodnou (obvykle podle majetku společnosti a tržním ocenění) na rozdíl od hodnoty, která je ovlivňována nejen touto dohodnutou částkou, ale i mimoekonomickými faktory jak jsou emoce a rozvojový potenciál společnosti, který vnímáte především vy jako prodávající.   

Jak tedy společnost ocenit?

Existují tři hlavní přístupy:

1. výnosový – s tímto přístupem kapitalizujeme zisk. V případě České republiky je toto oceňování často využívané. Jistým problémem může být nejistota v plánování.

2. Tržní – zde využíváme metodu srovnatelných transakcí. Její výhodou bývá relativně rychlý postup.

3. Ocenění aktiv – tato metoda je označována jako likvidační - konečná. Využívá se v případě, že jsou vážné pochyby o dalším pokračování podnikatelské činnosti společnosti.

Expanze a způsoby jak ji financovat

Nejčastějším způsobem pro expanzi je převzetí prostřednictvím tzv. „joint venture“ nebo „start up“ - začínající podnikatel nebo jinak řečeno podnikání na zelené louce.

V případě „joint venture“ hovoříme o spolupráci dvou a více podniků. Výhoda takového spojení tkví například ve zkušenostech obou partnerů, získání finančních prostředků, technologie, know-how, nového produktu či využití dobré znalosti trhu jednoho z partnerů. Jednou z možností, jak využít tento způsob je spojit se s partnerem, se kterým spolupracujete, dohodnout se na podmínkách spojení a založit novou společnost. 

Další možnou variantou jak expandovat může být využití „manažerského týmu“. Jak tedy postupovat? Vyberete si společnost dle vašich představ, najdete si manažerský tým složený z takových odborníků, kteří nejlépe sedí na vámi vybraný podnik, a vyhovuje vašim představám. Společnost a manažerský tým spolu však nemusí vůbec souviset. A jaký je důvod vybrat tým, který s firmou nesouvisí? Jeho objektivnost a možnost získání vyšší odbornosti. Dobře vybraný tým může navíc expanzi vámi koupeného podniku rychle „nastartovat“ a snížit finanční riziko při zachování potenciálu firmy. Těmito kroky lze spustit celý proces vaší expanze a lze jím zkrátit proces stabilizace na období maximálně dvou let.

Nezapomínejme ani na možnost „start up“ podnikání. Jako začínající podnikatelé máme dobrý nápad, se kterým podnikáme. V určité fázi však může nastat okamžik, kdy už sami nejsme schopni více expandovat, pak je možné společnost prodat, využít „joint venture nebo si ponechat dosavadní zisky.

V případě, že jste začínajícími podnikateli a počítáte s budoucím prodejem společnosti, uvažujte, jak celý proces prodeje provést co nejjednodušeji a to pro vás i pro budoucího majitele. Jedním z takových kroků je vytvoření společnosti, kterou bude možné snadno integrovat do společností kupujícího.

Závěrem můžeme říci, že nejčastěji volenou metodou jak získat finanční prostředky pro budoucí expanzi firem, stále zůstává půjčka od bank. Takový způsob je doposud těžce dosažitelný, protože expanzi formou start-up považují bankéři za vysoce rizikovou a jsou na ně velmi opatrní. Můžeme se shodnout na tom, že start-up je na svém začátku finančně náročným a v prvních letech není mnohdy ziskový. Z těchto důvodů je velmi obtížné start-up realizovat pomocí bankovního financování a je tedy vhodnější využít silného spojence například u zmiňovaného obchodního partnera (joint venture). 

Příští týden se můžete těšit na závěrečný díl seriálu „jak prodat úspěšnou firmu“ s tématem Private equity a Venture capital.

Jak prodat úspěšnou firmu 4.

Dnes si povíme něco o hloubkové kontrole, která je obvyklou součástí prodejního procesu a zvyšuje tak šanci na snížení chyb při celém procesu. Dalším bodem pro dnešní seriál je transakční dokumentace nebo jinak řečeno dokumentace o prodeji, kde mimo jiné naleznete i strukturu kupní smlouvy.

Due diligence neboli hloubková prověrka

Jedná se o ostrý test, bez kterého by neměl být uskutečněn žádný prodej firmy. Tato prověrka slouží pro ověření veškerých skutečností, které prodávající poskytuje kupujícímu. Jeho průběh je uskutečněn ještě před podpisem akviziční dokumentace (neboli smlouvy).

Celá prověrka je strukturovaná do oblastí, kterými probíhá, tozn. technickoprovozní, IT, právní, komerční, finanční, daňová a ekologická oblast. V průběhu due diligence jste přítomen vy jako prodávající strana a váš nejvážnější zájemce o společnost. Vaším cílem je přitom nalézt co nejvýhodnější podmínky prodeje pro vás oba a stanovit cenu včetně vyjasnění záruky a řídících mechanismů.

Due diligence je velice citlivý proces, a proto je zapotřebí nepodceňovat jeho jednotlivé kroky. Při současném trendu zjistíme, že jsou podniky často prodávány v aukci. Z toho vyplývá potřeba dobře připraveného procesu due diligence, který identifikuje potenciální hrozby i příležitosti a pozitiva. Pro tento proces je rovněž nezbytný výběr týmu, který silně ovlivní konečné rozhodnutí o investici, úspěšném dokončení transakce. Tento tým by se měl rovněž dobře orientovat v oblasti, kde působí kupující, neboť mohou významně ovlivnit integraci společnosti do stávající struktury kupujícího.

Neměli bychom zapomínat, že due diligence je z hlediska informací skutečně citlivý proces, jež musí být dopředu právně ošetřen. Důležitou ochranou je v tomto případě vaše obchodní tajemství a ochrana informací, které můžete předat při jednání o smlouvě (obvykle zajištěno smlouvou o důvěrnosti informací).

Největších chyb se pak dopouštíme po právní stránce a to především v oblasti důležitých partnerských smluv, historii majetkových vztahů či korporátní oblasti.

Dokumentace

Transakční dokumentace neboli dokumentace o prodeji je konečnou smlouvou o prodeji (akvizici) jejíž obsah záleží na stranách, které ji podepisují. I tato dokumentace má svou strukturu a proto bychom do prvotní fáze měli zařadit vyjednání základních prvků smlouvy jako například rizika a jejich rozdělení, kdo bude jejich nositelem i jakým způsobem bude vyplácena kupní cena a další nezbytné součásti prodeje.

Jak strukturovat kupní smlouvu (akviziční smlouvu):

-          Smluvní strany a definice,

-          Předmět smlouvy a výplata kupní ceny,

-          Prohlášení a záruky,

-          Odkládací podmínky/podpis a vypořádání transakce,

-          Opatření k nápravě (sankce),

-          Ostatní ustanovení (zákaz konkurence, řešení sporů apod.).

V případě, že jako prodávající nejste jednou osobou, ale skládáte se z více společníků, nezapomeňte připravit rovněž smlouvu mezi společníky, jejíž obsah může být strukturován takto:

-          kroky při prodeji části společnosti,

-          dohodu o řízení společnosti,

-          dodatečné investice,

-          podnikatelský plán,

-          navyšování základního kapitálu,

-          dohodu o ukončení účasti ve společnosti.

PS: v příštím díle „Jak prodat úspěšnou firmu“ se můžete těšit na Cenu společnosti na trhu vs. Hodnotu společnosti a také na Expanzi firmy a její financování.

Jak prodat úspěšnou firmu 3.

Související daňová problematika

Související daně

S prodejem společnosti stejně jako s jakýmkoliv jiným prodejem souvisí daně a jejich zajištění. Prvky, které ovlivní prodej, budou záležet na daňových pozicích subjektů, které figurují při prodeji tedy zájemce, prodávajícího či existenci skupiny společností a rovněž na daňovém plánování. Daňové platby ovlivní kupní cenu, možné slevy i rozsah záruk či zpracované finanční (či akviziční) dokumentace.

Daně a možnost jejich snížení či osvobození od daní

V současné době je situace v ČR pro prodávajícího poměrně příznivá, tak proč nevyužít výnosů z prodeje, které bychom jinak nasypali státu v podobě daní.

Z těchto důvodů je vhodné znovu propočítat výhody daňového plánování společnosti popřípadě její celkovou daňovou situaci. Ve vašem účetnictví se pak můžete zaměřit na nedobytné pohledávky a pokusit se je odepsat, mohou být totiž položkou, která vám sníží hodnou kupní ceny.  

Samotné osvobození od daní v současné době spadá na fyzickou osobu, příkladem na dobu držení akcií od šesti měsíců do pěti let a osvobození od daně z příjmu. Dále je od r. 2008 umožněné osvobození od daně pro společnosti s dobou držby 12 měsíců a podmínkou 10% podílu. Prodej aktiv popřípadě podniku jako souboru aktiv a závazků je vždy zdaněn běžnou sazbou. Ze zmíněných důvodů je možné vydedukovat, že jasnou preferencí prodávajícího bude prodej akcií nebo podílu. Nyní zbývá rozhodnutí na kupujícím, zda přijme toto stanovisko, neboť musí zohlednit případné odložení daňové povinnosti a samozřejmě problém s ručením majetkem.

Možná rizika

I v oblasti daní mohou být určitá rizika, která mohou ovlivnit průběh prodeje firmy. Myslíme tím skutečnost, že nezaplacené daňové závazky vám mohou snížit celkovou hodnotu společnosti. To však není jediné riziko, které zde hrozí. Dalším hrozícím rizikem mohou být rovněž i jakékoli nedostatky ve finanční dokumentaci.

Pro eliminaci rizik je vždy nezbytná dobře zpracovaná dokumentace. Co není zdokumentováno, může být automaticky rizikové. Varianty, jak řešit tato rizika, jsou 2. Můžeme riziko považovat za závazek, tedy vytvoříme k němu rezervu a snížíme hodnotu kupní ceny pro investora nebo poskytneme záruku prodávajícího v případě dodatečných závazků. Nedílnou součástí je pak i varianta způsobu zohlednění.

V případě skupiny společností, se daňová rizika ještě zvyšují a musíme je brát za každou jednotku odděleně. Pro skupinu stojí za zvážení převodní ceny či daňové příhraniční povinnosti, ale také hledisko daňové rezidence, vnitroskupinového financování, nesení manažerských nákladů či přeúčtování.

Neméně důležité je v oblasti daní daňové plánování, které má svá pro a proti. Pro zájemce o společnost může být dobrým signálem nebo mu může přinést komplikace v podobě jiného daňového profilu, jiných preferencí, dodatečných nákladů, složitější struktury nebo proto, že se optimální struktura v průběhu času mění a bude ji muset revidovat.

V příštím díle seriálu „Jak prodat úspěšnou firmu“ se můžete těšit na Due diligence a nezbytnou dokumentaci k prodeji firmy.

Jak prodat úspěšnou firmu 2.

Jak se připravit na prodej

Před prodejem bychom se měli připravit, aneb jak postupovat:

1. Stanovte si cíle

Prvotní krok, který zajišťujete vy jako prodejci. Hlavní roli zde hraje váš emoční vztah jako majitele a způsob jakým jste založil/a společnost, což silně ovlivňuje stanovení cílů. Realizace prodeje je pak komplexem vašich cílů a vašich případných poradců, jejichž úkolem je zajistit důvěryhodnost prodejního procesu, jež zahrnuje přípravu, dohled a řízení transakce, získání silné vyjednávací pozice, doporučení nejvhodnější varianty prodeje, zajištění rychlého komunikačního kanálu včetně zapojení vás jako majitelů a vedení firmy do procesu včas.

2. Zajistěte vedení firmy

Nezbytným krokem, kterému se nevyhnete, je zajištění včasného delegování odpovědnosti a pravomocí schopným zaměstnancům a zajištění snížení závislosti na vaší osobě. Důvod je prostý. Firmu nelze prodat dobře bez existence skvěle pracujícího managementu a bez vyřešeného nástupnictví.

3. Ukažte výkonnost vaší firmy

V tomto kroku se zaměříme na vymezení výsledků firmy a určení předběžné ceny prodeje. Pod vymezením výsledků firmy si můžeme představit zjištění skutečné ziskovosti společnosti, snížení vlivu kreativního účetnictví, ale také daňovou optimalizaci, jak se vyvíjel růst společnosti včetně její udržitelnosti a v neposlední řadě obsah a kvalita informací zveřejňovaných firmou. Jasně řečeno, předkládáme investorovi (kupci) nejdůležitější informace, díky kterým si může udělat obrázek o naší společnosti a tyto informace by ho neměly zděsit ale zvýšit jeho potřebu po koupi naší společnosti. Předběžná prodejní cena neboli kupní cena se stanovuje podle čistých příjmů společnosti, poskytnutých záruk či firmou placených daní.

4. Jasně napsaný business plán je prvním krokem k úspěchu

Vaším dalším úkolem jako prodejce bude tvorba a předložení tzv. business plánu, který obsahuje jasně stanovené plány a strategie pro budoucí vývoj firmy s cílem dlouhodobé ziskovosti. Nezapomínejte na image, která je neodmyslitelnou součástí business plánu, který by měl poukázat na vaše odlišnosti od konkurence a hnací sílu prodeje. Zároveň by měl plán vypadat dobře a neměli bychom zbytečně podnik podceňovat. Mezi prvky, které zaručeně patří do tohoto bodu, je zacílení na hlavní činnost podniku, případné mimoprodejních aktivity, jasně stanovená organizační struktura a vyřízené soudní spory popřípadě uvedení jak chcete tyto soudy vyřídit ještě před samotným prodejem firmy.

5. Vyzdvihnout společnost

Nezbytnost tohoto kroku tkví v maximalizaci atraktivity firmy dle jejích specifik. Vyvarujte se informačních šumů a dávejte přesné informace. Úkolem pro vás i vaše poradce pak bude zviditelnit kvality vaší společnosti především do budoucna a tak ještě více nalákat potenciální kupce a to vše zahrnout do manažerské prezentace, které se budou účastnit tito kupci.

Pokud máte možnost využít poradenského procesu po delší období, může to pro vás skýtat velké výhody. Větší časový rozsah vám zajistí eliminaci možných negativních faktorů, které by mohly mít velký vliv na celý obchodní proces. Čím více prodej spěchá, tím více se zvyšuje riziko špatného výsledku při prověřování celého procesu a tím spíše bychom doporučili vyhledat rady popřípadě služby odborníků.

PS: Těšte se na další pokračování našeho seriálu:

Jak prodat úspěšnou firmu 3 – Související daňová problematika

Jak prodat úspěšnou firmu 1.

Proč přemýšlejí majitelé úspěšných společností o jejich prodeji? Důvodů bychom mohli nalézt hned několik. Zjistí, že z vlastní perspektivy nemohou s firmou dosáhnout více, chtějí začít znovu (např. v jiném oboru) či prahnou po zaslouženém odpočinku.

Čeho se vyvarovat nebo naopak na co se zaměřit při prodeji společnosti? Na to a mnohem více odpovíme v průběhu našeho seriálu.

Shodneme se jistě v tom, že prodej firmy není jako prodat knihu. Prvotně je vhodné si obstarat odborné poradce k prodeji společnosti, kteří mají s prodeji společností dlouholeté zkušenosti, proto je vhodné neodmítat pomocnou ruku, která je k dispozici. Často chceme ušetřit tím, že si necháme zpracovat smlouvu o prodeji od právníka a zbytek si zařídíme sami. Zde však hrozí četná úskalí. Náklady, které přichází v případě komplikací při procesu prodeje, se mohou mnohonásobně prodražit. Z těchto důvodů se stále vyplácí najmutí poradců, kteří napomáhají předejít rizikům a nesrovnalostem.

Jakmile jste se jednou rozhodli prodat svoji společnost a již jednáte s potenciálním kupcem o prodeji, omezte své výdaje na nezbytné minimum a dodržujte tento postup i v případě osobně motivovaných sponzorských aktivit (i v případě kamarádů). Výše kupní ceny by totiž mohla být ovlivněna právě těmito výdaji, které nesouvisejí s provozem.

Zdůvodnění, proč firmu prodáváte, je jedním z bodů, na které se bude investor v 99,9 % případů ptát. Proto je vhodné si na tuto otázku připravit jasnou a pravdivou odpověď, aby investor pochopil, že zakoupením vaší společnosti udělá správný krok.

Přecházíme ke správnému načasování prodeje. Říci kdy, jak a komu není lehké a proto je tento krok nezbytný pečlivě naplánovat a pečlivě zjistit odpovědi na kladené otázky. A nejen načasování ale i rozhodnutí, zda si ponecháte ve společnosti určitý vliv (podíl) nebo ji prodáte úplně.

Jak se vyznat v právu, abychom neudělali někde „botu“. Prodej firmy může být z hlediska obchodního práva náročný zvláště pak, když je firma vlastněna více subjekty a ne zcela jasnou vlastnickou strukturou. V takovém případě se pak příprava prodeje ještě zkomplikuje. Významným faktorem v tomto případě je i skutečnost, zda se jedná o prodej majetku či obchodního podílu.

A v případě, že jste dosud neslyšeli nic o právním auditu, čtěte dále. Právní audit, který si nechává zpravidla vytvořit investor, odhaluje v mnohých případech závažné nedostatky v právních záležitostech, kterým mohly být již dříve napraveny. Často tomu bývá u zápisů z valných hromad, které jsou buď špatně sepsány, nebo chybí úplně. Další závadou jsou chybějící účetní závěrky ve sbírce listin obchodního rejstříku (www.justice.cz). V některých případech lze nalézt i prošlé či špatně zapsané majetkové vlastnictví v katastru nemovitostí.

Ohledně práva je zde ještě jedna důležitá informace a tou je zákon 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev, který lze obecně pro přípravu prodeje společnosti vhodně využít. Jeho výhodou je krom úpravy vnitrostátních fúzí či rozdělení a změn právní formy a jiných přeměn rovněž realizace přeshraniční fúze, kde se zúčastněnými společnostmi stávají společnosti z různých zemí EU nebo států tvořících Evropský hospodářský prostor. Díky tomuto zákonu dochází k zjednodušení procesu a rovněž i prodloužení doby realizace z 9 na 12 měsíců.

V případě posledního bodu 1. dílu našeho seriálu zmíníme angažovanost po prodeji společnosti. Někdy je angažovanost jednou z podmínek kupujícího před podepsáním kupní smlouvy. Tuto podmínku neodmítejte, může se z ní stát výhoda v podobě vyšší kupní ceny. Samozřejmě je důležité podrobně napsat, co bude zahrnuto v těchto poprodejních činnostech a službách. Obvyklými činnostmi po prodeji společnosti jsou předávání kontaktů i znalostí a v některých případech také dočasná spoluúčast na řízení společnosti.

Děkujeme za váš čas a těšíme se na Vás u příštího dílu s názvem:

Jak prodat úspěšnou firmu 2. - Jak se připravit na prodej

Proč se zajímat o Ukazatele rentability?

Protože tak jako ukazatele rentability ukazují, jestli a jak kvalitně dokáže Váš podnik přežít, tak v životě každý z nás právě činností a pílí dokazuje, jestli a jak kvalitně dokáže přežít jako člověk. Pokud bychom totiž vydávali více a přijímali méně (např. stravy), nedokážeme takto vydržet dlouho (i když ta strava bude půjčená).

Ukazatele rentability nebo také Ukazatele návratnosti tedy ukazují, kolik Kč vložených do podnikání – v závislosti na tom, jestli jde o vlastní peníze, cizí peníze nebo např. tržby – se nám navrací v podobě vydělaných Kč. Výsledné hodnoty jsou v  % a jakmile jsou tato % kladná, tak se nám vrací více, než jsme vložili, což je ta pointa.

K čemu jsou a jak je mohu ovlivnit?

Jednoduše můžeme říci, že rentabilita nám říká, kterou činnost dělat a kterou nedělat. Kdybychom se měli rozhodovat, která činnost nám vynese více (ať už peněz, společenské prestiže nebo vlastního uspokojení), vnitřně budeme chtít tu s největší rentabilitou. Neznamená to, že se ale vždy rozhodneme jen pouze podle peněz. Každý máme jiné hodnoty. Ty jsou Vaše, Analyzuj a Proveď Vám tyto hodnoty pomůže spočítat a ukázat, vysvětlit.

Ovlivnit ukazatele rentability můžeme velice jednoduše, a to, zvýšit zisk, protože zisk je ve vzorci všech rentabilit. Nebo druhá možnost je snížit tu položku, kterou se zisk dělí. Tak jako tak, rentabilita vzroste, peníze vložené nám vydělají více. Jestli je to ale to nejvhodnější řešení, na samotné rentabilitě ukázat nelze.

Pro příklad několik vzorců využívaných Analyzuj a Proveď :

·         Rentabilita Vlastního kapitálu (Čistý zisk / Vlastní kapitál)

·         Rentabilita Celkových aktiv (Čistý zisk / Aktiva)

·         Rentabilita tržeb (Čistý zisk / Tržby)

P. S. Těšte se na úterý (24.1.2012), kde si povíme o tom, jak je prakticky využít!

Pro Vaší vlastní analýzu zavolejte na telefonní číslo nebo odepište na email, navrhneme Vám řešení Vašich problémů.

Ing. Adéla Bártová          abartova@edolo-consult.eu      +420 603 282 366
Josef Kohout                   jkohout@edolo-consult.eu        +420 725 255 442

Každý týden naleznete aktuální novinku na: www.analyzujaproved.cz
Pro osobní diskusi nás následujte na náš profil na facebooku: https://www.facebook.com/pages/Analyzuj-a-Proveď/139033962852812?ref=ts

Komentář k článku v Hospodářských novinách dne 14.10.2011

Rád bych se vyjádřil ke článku, který vyšel v Hospodářských novinách k 14. 10. 2011. Budu rád, pokud se připojíte do diskuse nebo vyjádříte svůj názor.

http://dialog.ihned.cz/?article[comment][ukaz_vsechny]=1&article[comment][art_id]=53214440&p=062000_d&article[id]=53214440#comm

 Dobrý den, Hospodářské noviny,

děkuji za článek, který říká:

Odstavec 4

Anglosaské země na to reagovaly demokratizací úvěrů, a to prostřednictvím finanční liberalizace, čímž daly impulz k růstu soukromého dluhu, neboť domácnosti si půjčovaly, aby si rozdíl vynahradily.

Takže tedy anglosaské země daly impulz k tomu, aby si občané přestali půjčovat od státu, ale začali si půjčovat od soukromých institucí. Není náhodou něco v nepořádku s domácnostmi, že si musí půjčovat?

Odstavec 5

Firmy ve vyspělých ekonomikách teď v důsledku nedostatečné koncové poptávky škrtají pracovní místa, což vyústilo v převis kapacit a nejistotu ohledně budoucí poptávky...

Můj názor je, že by možná stálo za to se zaměřit na to, jaké firmy to jsou. Protože já si myslím, že když se v jiné části globalizovaného světa objeví obrovský růstový potenciál, firmy, které mohou, toho tak i využijí, proč by to neudělaly? A jakmile se nacpou prostředky takto jinam, nezbude tolik možností komu prodat pro zmíněné "firmy". Vy si koupíte něco, co nepotřebujete?

Odstavec 5

Jelikož mzdové náklady podniku představují pro někoho jiného mzdové příjmy a poptávku, platí, že co je pro konkrétní firmu racionální, je pro celek destruktivní.

Výborně, takže abychom se všichni měli dobře (což je zmíněno v názvu článku, ať se máme všichni alespoň trochu dobře), tak je pro firmy DULEZITE dělat NERACIONALNI rozhodnutí. Nebo konkrétní firmy mají být neracionální a nekonkrétní firmy racionální? Kdo to rozhodne? Stát?

Odstavec 7

Argumentoval tím, že neregulovaný kapitalismus může vést k pravidelným návalům přebytečných kapacit...

Plánujete ve firmě? Co dokáže plán naprosto zhatit, aniž byste na to mohli mít vliv? Povodeň, živelné katastrofy - Prostě neočekávané věci, se kterými se těžko počítá.

Prostě změny, které nejste schopni odhadnout. Když naleznete "skulinu" na trhu a vstoupíte do ní (což vyžaduje podnikatelský plán nebo dostatečné vlastní finance), co když přijde stát a dotací podpoří konkurenci. Jak jste mohli počítat s dotací konkurentům? Gratuluji, právě jste utopili svůj kapitál. Stojím si za tím, že největším problémem jsou právě neočekávané změny. Není to to, čeho se bojíme? Že se stane něco neočekávaného, těžko plánovatelného?

Odstavec 8

Osvícené "buržoazní" třídy v Evropě si už před Velkou hospodářskou krizí uvědomovaly, že má-li se předejít revoluci, je třeba chránit práva pracujících, zlepšit mzdové a pracovní podmínky a vytvořit sociální stát, který by přerozděloval bohatství a financoval veřejné...

Souhlasím s tím, že je potřeba chránit práva pracujících, nikdo nechce, aby s ním bylo nakládáno jako s hadrem (každopádně má každý šanci začít podnikat). Držet pracovníky i za cenu, že firma jde do kytek? Zlepšovat mzdové podmínky, i když na to není? Zlepšovat pracovní podmínky (Rozhodně - Jen blázen mi nenakrmil svá tažná zvířata). Ale nařídit mu to? Proč by měla z produktivity profitovat pouze jedna strana? Nehledě na to, že když nechce, v konkurenci neobstojí.

Rád bych naznačil příklad, že je potřeba zvyšovat práva pracujících, příspěvky, apod. Samozřejmě, že se praxí zjistí, že někteří chtějí jenom brát. Tak se vyvinulo personální oddělení, které se snažilo vybírat zaměstnance lépe. Pak se vytvořili knihy, které říkají, jak se chovat na pohovoru. Ale lidé mohou povídat, o čem chtějí na pohovoru, ale když nedělají, tak prostě nedělají. Tak se znovu vytvořil systém nabírání, který říká, že lidi je třeba nabírat podle jejich produktivity, produkce (Zde doporučuji úvodní kurz Performia). Jestli dělali, tak budou dělat i v budoucnu. To chceme, ne?

Nebo dále, je velká rozvodovost = problémy v manželství. Tak vznikají knihy, jak vylepšit manželské soužití. Nemusí fungovat, tak se hledá něco, co funguje. Pro mě platí, že komunikovat s protějškem rozhodně nese své ovoce. Jestli to platí i pro Vás, nevím.

Odstavec 10

Vzestup sociálního státu byl tedy reakcí (často tržně orientovaných liberálních demokracií) na hrozbu lidových revolucí, socialismu a komunismu....

Aha. Přiznávám, tohle mě asi nadzvedlo nejvíce. Ty dva příklady (o komunikaci a právech pracujících) jsou pro mě následkem trhu. Na trhu se hledal ten společný bod, ve kterém se obě strany dohodnout (optimum). U mě ty dva předchozí příklady fungují. Proč tedy nemůže trh fungovat i takto? Proč by měla být reakcí trhu vzestup sociální státu = více státních zásahů do života člověka (člověka tedy má méně možností o věcech, které se ho konkrétně týkají, rozhodovat). Jedině tedy, že by trh nefungoval. Nebo také proto, že se zalekli, že to funguje? Znáte ten pocit, když Vám zavolá zákazník a řekne, že Váš produkt chce koupit? Nevyvolá to ve Vás pocity "ON TO OPRAVDU CHCE?", "CO TEĎ?" ? Honem to přehrát na někoho jiného ...

Rozhodně si nemyslím, že lidé kolem mě a obecně kladně reagují na růst státních zásahů (Evropská unie, vyšší daně = vyšší moc pro stát) do svého života. Pokud je sdružování do větších korporací neefektivní, tak proč ho děláme? Zde se mi velice líbil názor o supercifršpionech o tom, že stát vyzobe nejlepší mozky a použije je na největší firmy. Ale co ty ostatní .. Kde je efektivita? Co třeba hledat příčinu (Ochota něco platit, znamená, že očekávám nějakou službu zpět.) Přijde Vám, že dostáváte služby ve stejné výši, v jaké platíte daně?

Odstavec 12

Stabilizace tržně orientovaných ekonomik vyžaduje návrat ke správné rovnováze mezi trhy a zajišťováním veřejných statků

Kdo určí tu SPRÁVNOU rovnováhu? Existuje vůbec? Pokud čtete dále tak dojdete k "Každý ekonomický model, který se vhodně nevypořádá s nerovností, bude nakonec čelit krizi legitimity.". Takže proč řešit něco nového nebo zkoušet, když můžeme zůstat u "státního" modelu. Všechno ostatní "bude mít" krizi legimitity, tak proč to zkoušet.

Já zastávám názor, že pokud něco dělám, snažím se to dělat efektivně. Ušetřím čas sobě i ostatním. Myšlenky na to, že se dá vytvořit systémový systém ošetřující nesystémové věci mi nesedí.

Hledám optima, která v mém případě jsou funkční věci, dohody s lidmi, se kterými pracuji či sdílím společné prostory, ochota spolupracovat v budoucnu, která závisí na spokojenosti obou stran s poskytnutými službami.

Ještě jednou děkuji za článek, se kterým nesouhlasím. Doufám, že si tu jen tak neplácám játra a dostanu zpětnou vazbu.

Josef Kohout, Analyzuj a Proveď

http://www.analyzujaproved.cz/

Dokonalá bouře neznalosti

V tomto okamžiku jste již zřejmě obeznámeni s tím, jaký byl podíl Federálního rezervního systému (americké centrální banky) na rozpoutání boomu na trhu realit; s rolí Fannie Mae a Freddie Mac při podpoře rizikových hypoték; a s rolí Community Reinvestment Act, který bankám uložil povinnost, aby poskytovaly půjčky „subprime“ dlužníkům, tedy těm, u nichž má banka malou záruku, že úvěr řádně splatí. Patrně jste tedy přesvědčeni, že za finanční krizi může vláda. Jenže prozatím znáte sotva polovinu pravdy. A totéž lze říci i o státních úřednících.

Abychom příčiny krize plně pochopili, musíme být schopni vysvětlit nejen samotný vznik investiční bubliny na trhu nemovitostí, ale rovněž to, proč splasknutí této bubliny mělo na celosvětový finanční systém tak zničující dopad. Jádro problému spočívá v tom, že komerční banky uskutečnily nadměrné investice do dluhopisů krytých hypotékami, s nimiž obchodovaly investiční banky jako Lehman Brothers.

Komerční banky zná každý, kdo si u nich založil běžný či spořicí účet. Přijímají naše vklady, proti kterým poté vydávají úvěry a hypotéky. V roce 1933 zřídily Spojené státy Federální korporaci pro pojištění vkladů (FDIC - Federal Deposit Insurance Corporation), která organizačně zabezpečuje povinné pojištění vkladů v komerčních bankách. Záměrem bylo předejít bankovním panikám, které se pravidelně rozpoutávaly vždy, když vkladatelé začali hromadně vybírat své úspory. Mnohdy k tomu stačilo veřejně rozšíření zprávy, že dotyčná banka poskytla příliš mnoho rizikových úvěrů a potýká se s potížemi. Takové zprávy vzbudily u bankovních klientů obavu, že jejich úspory uložené v bance nejsou v bezpečí.

Otázkou, zda bylo povinné pojištění vkladů opravdu nezbytným krokem, se budu zabývat později. Prozatím zdůrazněme, že poté, co toto pojištění vzniklo, se regulátoři začali obávat, že jeho důsledkem bude tak zvaný „morální hazard“: jelikož jsou bankéři nyní před bankovními runy chráněni, může je pojištění podněcovat k tomu, aby poskytovali rizikovější úvěry než dříve. Teorie morálního hazardu se vedle Spojených států zakořenila také ve všech zemích, kde bylo pojištění vkladů zavedeno. Američtí i zahraniční regulátoři se tento (ať již skutečný či smyšlený) problém pokoušeli zmírnit tím, že bankám uložili povinnost, aby své investice a úvěry kryly určitou minimální úrovní kapitálu. Mnozí ekonomové z celého světa (například Viral Acharya, Juliusz Jablecki, Wladimir Kraus, Mateusz Machaj a Matthew Richardson) jsou přesvědčeni, že právě tyto regulace výrazně přispěly k tomu, že se americká krize na trhu nemovitostí přeměnila v největší hospodářskou recesi, jakou svět v uplynulých 70 letech zažil.

Co se skutečně stalo

Z teorie morálního hazardu vyplývá, že pokud bankéřům chrání záda stát, resp. povinné pojištění (FDIC), budou činit mnohem rizikovější investiční a úvěrová rozhodnutí. Regulátoři z celého rozvinutého světa se tento údajný problém jali řešit tím, že bankám uložili povinnost, aby udržovaly minimální kapitálový polštář, jímž by svá aktiva (úvěry a investice) kryly. Konkrétní úroveň této kapitálové rezervy a další detaily se ovšem v různých zemích lišily.

V roce 1988 se finanční regulátoři ze zemí skupiny G-10 usnesli na smlouvě „Basilej I“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Basel_I (dostupno pouze v anglickém jazyce)). Jednalo se o pokus sjednotit světové regulace bankovního kapitálu, jenž se posléze rozšířil i do zemí mimo skupinu G-10. Požadavky na kapitálovou přiměřenost byly odstupňovány dle typů aktiv a s nimi spojených rizik. Komerční banka například nemusela držet žádný kapitál proti vládním dluhopisům, oběživu či zlatu – to byla dle úsudku regulátorů ta nejbezpečnější aktiva. Byla však povinna vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytla, a 8 procent z komerčních úvěrů a korporátních dluhopisů.

Každý stát zavedl Basilej I do svého právního řádu v jiném termínu a s jistými dílčími odchylkami. Spojené státy převzaly tuto regulaci do svého právního řádu v roce 1991, přičemž stanovily několik úrovní kapitálové přiměřenosti: desetiprocentní kapitálový polštář byl požadován od „dobře kapitalizovaných“ komerčních bank. Toto označení bylo spjato s významnými výhodami, a proto o něj většina bank usilovala. O deset let později však nastala událost, která se ze zpětného pohledu jeví jako klíčová. Federální korporace pro pojištění vkladů, Federální rezervní systém, Kontrolor měny (Comptroller of Currency) a Úřad pro dohled nad spořitelnami (Office of Thrift Supervision) vydaly dodatek k Basileji I, tak zvané „Pravidlo pro záložní zdroje“ (Recourse Rule). Tento právní předpis určil povinné minimální kapitálové rezervy u cenných papírů krytých aktivy (Asset-Backed Securities – ABS). U dluhopisů krytými dluhy z kreditních karet, úvěry na nákup automobilu či hypotékami byl nyní vyžadován pouhý 2 procentní kapitálový polštář, pokud ratingové agentury tyto dluhopisy hodnotily známkami AA či AAA, nebo jestliže je emitoval vládou sponzorovaný podnik (GSE), jako je Fannie a Freddie. Zatímco tedy dobře kapitalizovaná komerční banka musela držet kapitál ve výši 10 dolarů na každý stodolarový komerční úvěr či firemní dluhopis a 5 dolarů na každou stodolarovou hypotéku (Vnímavý čtenář si možná povšimnul, že o kousek výše Jeffrey Friedman v souvislosti se smlouvou Basilej I píše, že banky byly povinny vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytly, zatímco zde uvádí 5 procent. Nejedná se ovšem o chybu ani překlep. Americké předpisy o kapitálové přiměřenosti byly totiž přísnější a požadovaly vyšší minimální úroveň bankovního kapitálu v poměru k aktivům než Basilej I (pozn. editora).), u cenných papírů krytých hypotékou (MBS) v hodnotě 100 dolarů jí stačilo držet kapitál ve výši pouhých dvou dolarů. Banka, která by se snažila snížit svůj kapitálový polštář – a tím zvýšit tzv. „pákový efekt“ – by tudíž mohla držet o 60 procent méně kapitálu, kdyby své hypoteční úvěry směnila za cenný papír krytý týmiž úvěry, a dokonce o 80 procent kapitálu méně, kdyby směnila své komerční úvěry a finanční dluhopisy za cenný papír krytý hypotékami.

Pozorní čtenáři patrně již tuší vazbu mezi Pravidlem pro záložní zdroje a finanční krizí. V roce 2008 bylo zhruba 81 procent všech dluhopisů krytých hypotékami, které americké komerční banky držely, hodnoceno známkou AAA a 93 procent všech MBS, jež banky držely, bylo buď hodnoceno touto známkou, či byly vydány vládou sponzorovanými podniky, takže vyhovovaly Pravidlu pro záložní zdroje. (Podobné údaje týkající se dluhopisů se známkou AA nejsou ještě k dispozici.) Podle výše zmíněných autorů je uštědřená lekce zřejmá: komerční banky držely tolik cenných papírů krytých hypotékami (s ratingovým hodnocením AA či AAA či emitované vládou sponzorovaným podnikem) právě proto, že je regulátoři v předpisech o kapitálové přiměřenosti (zejména v pravidlu pro záložní zdroje) uměle zvýhodnili, přičemž výrazně podcenili jejich skutečnou rizikovost. Výsledkem byla obrovská koncentrace těchto uměle zvýhodněných cenných papírů v portfoliích bank.

Když se u rizikových hypoték začaly v létě roku 2007 projevovat problémy se splácením, vyvolalo to pochybnosti o správnosti jejich vysokého ratingového hodnocení. O rok později se tyto pochyby proměnily v paniku. Finanční společnosti i banky jsou dle federálních zákonů povinny vést účetnictví typu mark-to-market, jež vyžaduje, aby aktiva byla účtována dle ceny, za kterou mohou být v daný okamžik prodána na trhu. Díky tomuto účetnictví se dočasná tržní nálada přenesla do skutečných čísel v účetních rozvahách bank. Když tedy trh s aktivy MBS vyschl, společnost Lehman Brothers zbankrotovala. Mark-to-market účetnictví se týkalo rovněž komerčních bank, které se kvůli držbě aktiv MBS obávaly o svou solventnost, jakož i solventnost svých protistran, následkem čehož se zmrazila úvěrová aktivita a vypukla Velká recese.

Jak vypadala situace ve zbytku světa? Pravidlo pro záložní zdroje bylo sice uplatňováno pouze ve Spojených státech, avšak smlouva Basilej I nabízela příležitost k ještě ziskovějším „kapitálovým arbitrážím“, a to ve formě mimorozvahových nástrojů, jakými jsou strukturované investiční nástroje, v Evropě velmi hojně používané. Později, v roce 2006, začala být mimo Spojené státy implementována pozměněná basilejská kapitálová smlouva, Basilej II (http://cs.wikipedia.org/wiki/BASEL_II (v českém jazyce)). S ní se rozšířila i aplikace Pravidla pro záložní zdroje. Tento fakt zahraniční banky podněcoval k tomu, aby se zásobily dluhopisy krytými hypotékami, jež byly hodnoceny vysokou ratingovou známkou či byly emitovány zmíněnými společnostmi GSE.

Dokonalá bouře?

Vezmeme-li v úvahu výše uvedené faktory – nízké úrokové sazby stanovené Federálním rezervním systémem, Community Reinvestment Act, činnost Fannie a Freddie, Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II – mohli bychom dojít k závěru, že finanční krize byla dokonalou bouří regulačních omylů. Právě vyjmenované faktory ovšem nejsou zdaleka úplným výčtem. Za prvé, Peter Wallison upozornil na to, že mnoho amerických států připouští pouze hypotéční úvěry bez rekurze (Hypotéční úvěr bez rekurze znamená, že věřitel může svou pohledávku uspokojit jen prodejem zastavené nemovitosti, ale není oprávněn exekučně postihnout i ostatní dlužníkův majetek. Dlužník tak de facto za svůj dluh odpovídá pouze tržní hodnotou zastavené nemovitosti. Výsledkem je, že v případě, že dosud splatil jen zlomek úvěru, může se prakticky bezbolestně svého závazku zprostit tím, že danou nemovitost opustí.). Takové právní předpisy dlužníky fakticky osvobozují od finančních závazků, neboť nejsou-li schopni úvěr splácet, mohou svůj dům jednoduše opustit. Není proto divu, že si lidé v situaci, kdy se hodnota nemovitostí nepřetržitě zvyšovala, ochotně brali i takové hypotéční úvěry, o nichž věděli, že mohou mít potíže s jejich splácením. Koupě nemovitosti na úvěr byla totiž vnímána jako investice, která je víceméně bez rizika. V nejhorším případě člověk prostě úvěr přestane splácet a z dotyčného domu se odstěhuje.

Za druhé, Richard Rahn poukázal na fakt, že daňové zákony odrazují od partnerství v bankovnictví (jakož i v jiných odvětvích). Partnerství podněcuje opatrné a pečlivé rozhodování, protože každý partner může v případě krachu své firmy přijít v principu o celý svůj majetek. Rahnova myšlenka má široké implikace, které ekonomové (například Amar Bhidé a Jonathan Macey) ve svých výzkumech opominuli. Stávající daňové zákony a zákony upravující obchodování s cennými papíry motivují veřejné společnosti, jakými jsou komerční banky – na rozdíl od partnerství či jiných typů osobních společností – k tomu, aby se zaměřovaly především na krátkodobé zisky. Akcionáři se totiž zpravidla vyznačují krátkodobějším horizontem uvažování než vlastníci či partneři. Netřeba připomínat, že jedním ze způsobů, jak krátkodobý zisk vytvářet, je aktivně se podílet na investiční bublině.

Za třetí, Basilejské smlouvy posuzují peníze odložené pro případ nečekaných úvěrových ztrát jako kapitál „druhé tranše“, jehož přípustný rozsah je omezen v poměru ke kapitálu „první tranše“ – totiž kapitálu získanému upsáním akcií. Bert Ely poukázal v Cato Journal na to, že akciový kapitál je vlivem daňových zákonů zbytečně drahý. Banky jsou tak dvojnásobně odrazovány od toho, aby udržovaly patřičný kapitálový polštář; přitom Basilejské smlouvy usilují právě o náležitou úroveň bankovního kapitálu. Ani dosavadní výčet ovšem není úplný. Představuje pouze stručný průřez vrstvou regulací, která vyrostla v různých oblastech ekonomiky v takové míře, že nikdo nemůže reálně předpovědět, jak na sebe budou jednotlivé regulace vzájemně působit. Ani zdaleka si totiž neuvědomujeme, co všechno vláda vykonává, a jaké to má dopady. To je asi nejlepší možné vysvětlení toho, jak k této dokonalé regulatorní bouři došlo a jak k ní může snadno dojít znovu.

Tím, že usměrnily bankovní investice do aktiv krytých hypotékami, způsobily Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II přeinvestování v rezidenčním stavebnictví, a to v době, kdy se nafukovala celostátní bublina na trhu nemovitostí. Částečně se tak stalo pomocí samotného Pravidla pro záložní zdroje, které nabylo účinnosti 1. ledna 2002, tedy přesně v době, kdy bublina na trhu nemovitostí startovala. Pravidlo vytvořilo obří umělou poptávku po dluhopisech krytých hypotékami; každý z těchto dluhopisů vyžadoval jako kolaterál tisíce hypoték. Komerční banky na tuto poptávku po hypotékách odpověděly tím, že snížily své úvěrové standardy. Když tyto banky směňovaly své hypotéky za dluhopisy kryté hypotékami, aby touto cestou obdržely kýženou „kapitálovou slevu“, činily tak pod mylným dojmem, že se výhodně zbavují svých nejrizikovějších hypoték za kvalitní dluhopisy s nejvyšším ratingovým hodnocením AAA. Bankéři zcela očividně neměli ponětí o další obskurní regulaci: o dodatku Komise pro cenné papíry a burzy (Securities and Exchange Commission (SEC)) k pravidlu o čistém kapitálu (Net Capital Rule), kterým Komise v roce 1975 učinila ze tří stávajících ratingových agentur – S&P, Moody's a Fitch – zákonem chráněný oligopol. Tato nevědomost je zjevná z e-mailů zveřejněných v nedávném soudním procesu s Ralphem Cioffiem a Matthewem Tanninem, řediteli dvou hedgeových fondů banky Bear Stearns. Tyto fondy investovaly především do vysoce hodnocených dluhopisů krytých „subprime“ hypotékami. Z e-mailů je zřejmé, že Tannin opravdu věřil, že vysoké ratingové hodnocení odpovídá skutečné rizikovosti těchto dluhopisů; on a jeho partner byli nakonec porotou zproštěni viny, poněvadž porota usoudila, že oba žalovaní byli vzniklou katastrofou překvapeni stejně jako všichni ostatní. Tak jako celý svět i oni důvěřovali ratingovým agenturám S&P, Moody's a Fitch. Jak lze však u korporací chráněných před tržní konkurencí očekávat, tyto tři ratingové agentury vykonávaly svou práci nedbale. Kupříkladu agentura Moody´s neaktualizovala svůj model trhu rezidenčních hypoték od roku 2002, kdy se boom na tomto trhu teprve rozpoutával! Přitom agentura právě na základě tohoto modelu určovala, jaké procento dluhopisů krytých hypotékami může být ohodnoceno známkou AA a AAA. Podobných chyb se dopustili i konkurenti této firmy.

Regulátorova krátkozrakost

Regulátoři se zdají být ohledně dopadů daných regulací stejně krátkozrací jako bankéři. Komise pro cenné papíry a burzy se domnívala, že dotyčné ratingové agentury budou i nadále vykonávat svou činnost spolehlivě, ačkoliv v roce 1975 zavedla regulaci, která tyto agentury chránila před tržní konkurencí. Byl to přitom právě tlak konkurence, jenž dosavadní spolehlivost jejich ratingového hodnocení zaručoval. Zrovna tak si téměř nikdo – včetně Alana Greenspana a Bena Bernankeho – nepovšiml zhoubného vlivu různých regulací, které uměle zvyšovaly ceny domů a naopak snižovaly úvěrové standardy. Navzdory tomu FDIC, Fed, Kontrolor měny a Úřad pro dohled nad spořitelnami rozhodly, že hodnocení AA a AAA uvedených tří ratingových agentur bude spjato se značnou úlevou v kapitálových požadavcích v rámci Pravidla pro záložní zdroje. Byli si zaměstnanci těchto institucí vědomi, že ratingové agentury, kterým svěřili takovou zodpovědnost, jsou oligopolem vytvořeným Komisí pro cenné papíry a burzy, se všemi negativními důsledky, jež takové uspořádání přináší? Jestliže si přečtete text Pravidla pro záložní zdroje, zjistíte, že odpověď zní nikoliv. Pravidlo pro záložní zdroje totiž mylně uvádí, že ratingové agentury jsou podrobeny „tržní disciplíně“. Totožné chyby se později dopustila i Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements (BIS)), když o několik let později posuzovala, zda je žádoucí tuto americkou inovaci (tj. pravidlo pro záložní zdroje) rozšířit i do zbytku světa ve formě Basileje II. I na základě jejího doporučení se tak posléze v roce 2006 opravdu stalo.

Ti, kdo chtějí hledat viníky, mají široký výběr: neznalost bankéřů a regulátorů byla stejně hluboká. Může však někdo být viněn z toho, že nebyl schopen rozpoznat dopady regulací, o jejichž existenci vůbec netušil?

Vševědoucnost není vlastností lidských bytostí. Člověk by musel být bohem, aby zvládnul přečíst a zapamatovat si miliony stran Federálního zákoníku – nemluvě o zákonících jednotlivých států, místních samospráv a nyní i zákonících mezinárodních – a aby byl schopen poukázat na konkrétní skupinu v minulosti přijatých regulací, která zapříčinila největší bankovní krizi od dob velké hospodářské krize. Taková bouře tedy mohla být dokonalá, avšak na rozdíl od podobně katastrofálních přírodních jevů se nemusí vyskytovat jen vzácně. Nové regulace budou i nadále nečekaným způsobem kolidovat se starými, poněvadž regulátoři, obyčejné lidské bytosti, sami neznají staré regulace ani jejich dopady.

K tomu ostatně dochází již dnes. Komise pro cenné papíry a burzy místo aby zrušila regulaci z roku 1975 (tzn. tu, která vytvořila oligopol tří ratingových agentur), hodlá naopak regulaci ratingových agentur zpřísnit a utužit. A namísto zrušení Basileje I či Basileje II pracuje Banka pro mezinárodní platby usilovně na Basileji III, která údajně „doladí“ požadavky kapitálové přiměřenosti a zvětší kapitálový polštář. Avšak navzdory překážkám ve tvorbě akciového kapitálu, které vznikly v důsledku činnosti daňového úřadu a Basilejských smluv, dosahoval souhrnný kapitálový polštář všech amerických bank na počátku roku 2008 výše 13 procent – tedy o celou třetinu více, než je požadované americké minimum. Americké minimum přitom bylo ještě o pětinu vyšší než basilejské minimum. V rozporu s výchozím předpokladem regulátorů, že bankéři musí být regulacemi chráněni před svou vlastní nadměrnou krátkozrakostí a neobezřetností, nebyla finanční krize způsobena přílišným „pákovým efektem“ na straně bank. Krize byla zapříčiněna formou, kterou tento „pákový efekt“ nabral, kdy se v portfoliích bank nadměrně koncentrovala aktiva krytá hypotékami, jež regulátoři chybně vnímali jako naprosto bezpečná. A tento neblahý stav byl přímým důsledkem Pravidla pro záložní zdroje a Basileje II.

Jak jsme se do takové bryndy dostali?

Současná finanční krize představuje smrtelné křeče obézního těla sociálně-demokratického režimu. Výrazem „sociálnědemokratický režim“ označuji moderní politicko-hospodářské uspořádání, v němž vláda třímá ve svých rukou jakýsi všeobecný mandát k tomu, aby řešila veškeré myslitelné společenské problémy. Výsledkem je nepřehledná a často si protiřečící masa zákonů, která postupně nakynula do obludného objemu – a to zjevně v nepřímé úměře ke schopnosti pomyslného „mozkového centra“ tohoto uspořádání pochopit, jaké jsou skutečné příčiny vyvstalých problémů.

Když voliči požadují, aby vláda „něco udělala“, a zákonodárcové i regulátoři toto volání vyslyší, postupují vždy podle určité teorie, jež podle nich objasňuje příčiny problému, který se snaží vyřešit. Je-li tato teorie mylná, mohou regulace vytvářet nezamýšlené důsledky, které lze v principu později odhalit a napravit. Ve skutečnosti ale dochází pouze zřídkakdy k tomu, že by státní úředníci správně rozpoznali, že dnešní potíže jsou nezamýšleným důsledkem předchozích regulací a státních zásahů. Tytéž myšlenkové pochody, které regulaci původně uvedly v život, později rovněž snižují pravděpodobnost, že zodpovědní činitelé pochopí pravé příčiny současného nepříznivého stavu. Budoucí regulátoři mají tudíž tendenci předpokládat, že problémy, kterým nyní čelí, jsou novým „výstřelkem kapitalismu“, nikoliv nezamýšleným důsledkem chybných regulací svobodného trhu, jež byly zavedeny v minulosti.

Vezměme si například regulaci bankovního kapitálu. Teorie praví, že bez nich by se bankéři, chránění povinným pojištěním vkladů, pouštěli do divokých spekulativních investicí. Z jednoho státního zásahu – povinného pojištění vkladů – tak vzešel jiný státní zásah – regulace bankovního kapitálu. Zpočátku šlo o velice hrubá až nemotorná pravidla, jež bankám nařizovala, aby vyhradily tutéž úroveň kapitálu na všechny své investice a úvěry bez ohledu na jejich rizikovost. V roce 1988 však regulátoři začali v rámci Basilejských smluv rozlišovat různé kategorie aktiv na základě jejich rizikovosti – přesněji řečeno na základě rizikovosti, jak ji regulátoři subjektivně vnímali. Američtí regulátoři v roce 2001 dospěli k závěru, že dluhopisy kryté hypotékami patří mezi nejméně riziková aktiva, a proto u těchto dluhopisů vyžadovali nejnižší úroveň kapitálu (pomineme-li státní dluhopisy). Stejný přístup pak regulátoři zvolili i v roce 2006, kdy v rámci Basileje II přijali kapitálovou regulaci, která se vztahovala na většinu bank po celém světě. Sled událostí, jenž nakonec vyústil v dnešní finanční krizi, tak započal roku 1933, kdy bylo zavedeno povinné pojištění vkladů. Bylo však toto pojištění opravdu nezbytné?

Teorie ospravedlňující pojištění vkladů vychází z domněnky, že bankovní sektor je vnitřně nestabilní a náchylný k bankovním panikám, které byly v Americe 19. století obvyklým jevem a jež zachvátily Spojené státy rovněž na počátku velké hospodářské krize.

Tato teorie je však podle ekonomických historiků Kevina Dowda, George Selgina a Kurta Schulera mylná. Tito historici argumentují, že bankovní paniky byly ve skutečnosti téměř výhradně americkým jevem (tak například v Kanadě během velké hospodářské krize žádná bankovní panika nevypukla, ačkoli v této zemi až do roku 1967 pojištění vkladů neexistovalo). Podle těchto vědců byly bankovní paniky způsobeny americkými regulacemi z 19. století, které bankám zakázaly vytvářet pobočky v jiných státech Unie a rovněž překážely tomu, aby se úspěšně rozvinula mezibankovní zúčtovací centra. Pojištění vkladů, minimální kapitálové požadavky, Basilejské smlouvy; to vše může představovat na sebe navazující chybná rozhodnutí, vyvěrající z toho, že si zákonodárci a regulátoři z éry Rooseveltova New Dealu neuvědomili, že bankovní paniky, jež tehdy Ameriku sužovaly, byly nezamýšlenými důsledky předešlých regulací.

Co zde nazývám sociálně-demokratickým režimem, je po formální stránce velice odlišné od socialismu. V rámci sociálnědemokratického režimu jsou zákony a regulace vydávány postupně jedna po druhé, jako „pružné“ odpovědi na vedlejší efekty společenského rozvoje – tedy různé, nově vyvstalé společenské a ekonomické problémy. (Odtud americké označení „progresivismus“.) Přístup řešící problémy „případ od případu“ je některými považován za vrchol pragmatismu. Co se však týče jejich podstaty, není mezi sociálnědemokratickým režimem a utopickým socialismem přílišného rozdílu. Ať již prostřednictvím postupných a na sebe navazujících regulací či pomocí centrálního plánování, oba tyto systémy se zakládají na představě, že moderní společnosti jsou natolik čitelné, že jsou příčiny problémů, s nimiž se tyto společnosti potýkají, snadno zjistitelné. Sociálně-demokratický režim vychází z předpokladu, že když se něco pokazí, někdo – ať již volič, zákonodárce či profesionální regulátor – bude vědět, jak to napravit. Tento předpoklad sice není natolik ambiciózní, jako někdejší implicitní předpoklad socialistů, že centrální plánovači budou vševědoucí, nicméně zůstává přibližně stejně nerealistický.

Zmíněný předpoklad by byl nanejvýš pochybný, i kdybychom žili ve společnosti, v níž ještě neexistuje hustá síť zákonů a regulací. V takové se však nenacházíme. A není žádný myslitelný způsob, jakým bychom my, lidé – či naši zástupci ve vládě – mohli získat znalosti a informace potřebné k řešení problémů moderních společností. Žijeme totiž ve světě hluboce poznamenaném pokusy předcházejících generací dospět k takovým řešením, z nichž vzešla současná obrovská změť pravidel. Tato změť je mimořádně nepřehledná a nepochopitelná. Snaha tato pravidla doplnit bohužel čas od času vytváří dokonalou bouři, jejímž příkladem je právě nynější finanční krize.

Komentář – Václav Edl:

Tak vida. Nic nového pod sluncem. Už to vlastně všechno dávno platí. Jenže, jak se zdá, tak to úplně nefungovalo.

Teď si to vzala Amerika za své a zkušenost nám velí, že přes to, že největší pašáci, kteří vědí všechno nejlíp, jsou přece v Čechách, moderní americká tragédie zjevně spočívá v tom, že o tomto českém domově moudrosti nikdo nic neví.

Zkrátka a dobře, bylo by dobré namísto mnoha moudrých slov vykonat něco málo konkrétních činů.

Článek původně vyšel v lednovém/únorovém vydání časopisu Cato Policy Report (2010). Jeffrey Friedman je editorem časopisu Critical Review a sborníku What Caused the Financial Crisis, který na začátku roku 2011 vydalo nakladatelství University of Pennsylvania Press. Podrobněji se lze

s Friedmanovým náhledem na příčiny finanční krize seznámit zde:

Jeffrey Friedman, A Crisis of Politics, Not Economics: Complexity, Ignorance, and Policy Failure. Critical Review 21(2-3). 2009,

http://www.criticalreview.com/crf/pdfs/Friedman_intro21_23.pdf. Přepracovaná a doplněná verze tohoto článku vyšla i ve výše uvedeném sborníku.