pondělí 24. října 2011

Komentář k článku v Hospodářských novinách dne 14.10.2011

Rád bych se vyjádřil ke článku, který vyšel v Hospodářských novinách k 14. 10. 2011. Budu rád, pokud se připojíte do diskuse nebo vyjádříte svůj názor.


 Dobrý den, Hospodářské noviny,

děkuji za článek, který říká:

Odstavec 4
Anglosaské země na to reagovaly demokratizací úvěrů, a to prostřednictvím finanční liberalizace, čímž daly impulz k růstu soukromého dluhu, neboť domácnosti si půjčovaly, aby si rozdíl vynahradily.

Takže tedy anglosaské země daly impulz k tomu, aby si občané přestali půjčovat od státu, ale začali si půjčovat od soukromých institucí. Není náhodou něco v nepořádku s domácnostmi, že si musí půjčovat?

Odstavec 5
Firmy ve vyspělých ekonomikách teď v důsledku nedostatečné koncové poptávky škrtají pracovní místa, což vyústilo v převis kapacit a nejistotu ohledně budoucí poptávky...

Můj názor je, že by možná stálo za to se zaměřit na to, jaké firmy to jsou. Protože já si myslím, že když se v jiné části globalizovaného světa objeví obrovský růstový potenciál, firmy, které mohou, toho tak i využijí, proč by to neudělaly? A jakmile se nacpou prostředky takto jinam, nezbude tolik možností komu prodat pro zmíněné "firmy". Vy si koupíte něco, co nepotřebujete?

Odstavec 5
Jelikož mzdové náklady podniku představují pro někoho jiného mzdové příjmy a poptávku, platí, že co je pro konkrétní firmu racionální, je pro celek destruktivní.

Výborně, takže abychom se všichni měli dobře (což je zmíněno v názvu článku, ať se máme všichni alespoň trochu dobře), tak je pro firmy DULEZITE dělat NERACIONALNI rozhodnutí. Nebo konkrétní firmy mají být neracionální a nekonkrétní firmy racionální? Kdo to rozhodne? Stát?

Odstavec 7
Argumentoval tím, že neregulovaný kapitalismus může vést k pravidelným návalům přebytečných kapacit...

Plánujete ve firmě? Co dokáže plán naprosto zhatit, aniž byste na to mohli mít vliv? Povodeň, živelné katastrofy - Prostě neočekávané věci, se kterými se těžko počítá.

Prostě změny, které nejste schopni odhadnout. Když naleznete "skulinu" na trhu a vstoupíte do ní (což vyžaduje podnikatelský plán nebo dostatečné vlastní finance), co když přijde stát a dotací podpoří konkurenci. Jak jste mohli počítat s dotací konkurentům? Gratuluji, právě jste utopili svůj kapitál. Stojím si za tím, že největším problémem jsou právě neočekávané změny. Není to to, čeho se bojíme? Že se stane něco neočekávaného, těžko plánovatelného?

Odstavec 8
Osvícené "buržoazní" třídy v Evropě si už před Velkou hospodářskou krizí uvědomovaly, že má-li se předejít revoluci, je třeba chránit práva pracujících, zlepšit mzdové a pracovní podmínky a vytvořit sociální stát, který by přerozděloval bohatství a financoval veřejné...

Souhlasím s tím, že je potřeba chránit práva pracujících, nikdo nechce, aby s ním bylo nakládáno jako s hadrem (každopádně má každý šanci začít podnikat). Držet pracovníky i za cenu, že firma jde do kytek? Zlepšovat mzdové podmínky, i když na to není? Zlepšovat pracovní podmínky (Rozhodně - Jen blázen mi nenakrmil svá tažná zvířata). Ale nařídit mu to? Proč by měla z produktivity profitovat pouze jedna strana? Nehledě na to, že když nechce, v konkurenci neobstojí.

Rád bych naznačil příklad, že je potřeba zvyšovat práva pracujících, příspěvky, apod. Samozřejmě, že se praxí zjistí, že někteří chtějí jenom brát. Tak se vyvinulo personální oddělení, které se snažilo vybírat zaměstnance lépe. Pak se vytvořili knihy, které říkají, jak se chovat na pohovoru. Ale lidé mohou povídat, o čem chtějí na pohovoru, ale když nedělají, tak prostě nedělají. Tak se znovu vytvořil systém nabírání, který říká, že lidi je třeba nabírat podle jejich produktivity, produkce (Zde doporučuji úvodní kurz Performia). Jestli dělali, tak budou dělat i v budoucnu. To chceme, ne?

Nebo dále, je velká rozvodovost = problémy v manželství. Tak vznikají knihy, jak vylepšit manželské soužití. Nemusí fungovat, tak se hledá něco, co funguje. Pro mě platí, že komunikovat s protějškem rozhodně nese své ovoce. Jestli to platí i pro Vás, nevím.

Odstavec 10
Vzestup sociálního státu byl tedy reakcí (často tržně orientovaných liberálních demokracií) na hrozbu lidových revolucí, socialismu a komunismu....

Aha. Přiznávám, tohle mě asi nadzvedlo nejvíce. Ty dva příklady (o komunikaci a právech pracujících) jsou pro mě následkem trhu. Na trhu se hledal ten společný bod, ve kterém se obě strany dohodnout (optimum). U mě ty dva předchozí příklady fungují. Proč tedy nemůže trh fungovat i takto? Proč by měla být reakcí trhu vzestup sociální státu = více státních zásahů do života člověka (člověka tedy má méně možností o věcech, které se ho konkrétně týkají, rozhodovat). Jedině tedy, že by trh nefungoval. Nebo také proto, že se zalekli, že to funguje? Znáte ten pocit, když Vám zavolá zákazník a řekne, že Váš produkt chce koupit? Nevyvolá to ve Vás pocity "ON TO OPRAVDU CHCE?", "CO TEĎ?" ? Honem to přehrát na někoho jiného ...

Rozhodně si nemyslím, že lidé kolem mě a obecně kladně reagují na růst státních zásahů (Evropská unie, vyšší daně = vyšší moc pro stát) do svého života. Pokud je sdružování do větších korporací neefektivní, tak proč ho děláme? Zde se mi velice líbil názor o supercifršpionech o tom, že stát vyzobe nejlepší mozky a použije je na největší firmy. Ale co ty ostatní .. Kde je efektivita? Co třeba hledat příčinu (Ochota něco platit, znamená, že očekávám nějakou službu zpět.) Přijde Vám, že dostáváte služby ve stejné výši, v jaké platíte daně?

Odstavec 12
Stabilizace tržně orientovaných ekonomik vyžaduje návrat ke správné rovnováze mezi trhy a zajišťováním veřejných statků

Kdo určí tu SPRÁVNOU rovnováhu? Existuje vůbec? Pokud čtete dále tak dojdete k "Každý ekonomický model, který se vhodně nevypořádá s nerovností, bude nakonec čelit krizi legitimity.". Takže proč řešit něco nového nebo zkoušet, když můžeme zůstat u "státního" modelu. Všechno ostatní "bude mít" krizi legimitity, tak proč to zkoušet.

Já zastávám názor, že pokud něco dělám, snažím se to dělat efektivně. Ušetřím čas sobě i ostatním. Myšlenky na to, že se dá vytvořit systémový systém ošetřující nesystémové věci mi nesedí.

Hledám optima, která v mém případě jsou funkční věci, dohody s lidmi, se kterými pracuji či sdílím společné prostory, ochota spolupracovat v budoucnu, která závisí na spokojenosti obou stran s poskytnutými službami.

Ještě jednou děkuji za článek, se kterým nesouhlasím. Doufám, že si tu jen tak neplácám játra a dostanu zpětnou vazbu.

Josef Kohout, Analyzuj a Proveď

pondělí 26. září 2011

Dokonalá bouře neznalosti

V tomto okamžiku jste již zřejmě obeznámeni s tím, jaký byl podíl Federálního rezervního systému (americké centrální banky) na rozpoutání boomu na trhu realit; s rolí Fannie Mae a Freddie Mac při podpoře rizikových hypoték; a s rolí Community Reinvestment Act, který bankám uložil povinnost, aby poskytovaly půjčky „subprime“ dlužníkům, tedy těm, u nichž má banka malou záruku, že úvěr řádně splatí. Patrně jste tedy přesvědčeni, že za finanční krizi může vláda. Jenže prozatím znáte sotva polovinu pravdy. A totéž lze říci i o státních úřednících.
Abychom příčiny krize plně pochopili, musíme být schopni vysvětlit nejen samotný vznik investiční bubliny na trhu nemovitostí, ale rovněž to, proč splasknutí této bubliny mělo na celosvětový finanční systém tak zničující dopad. Jádro problému spočívá v tom, že komerční banky uskutečnily nadměrné investice do dluhopisů krytých hypotékami, s nimiž obchodovaly investiční banky jako Lehman Brothers.
Komerční banky zná každý, kdo si u nich založil běžný či spořicí účet. Přijímají naše vklady, proti kterým poté vydávají úvěry a hypotéky. V roce 1933 zřídily Spojené státy Federální korporaci pro pojištění vkladů (FDIC - Federal Deposit Insurance Corporation), která organizačně zabezpečuje povinné pojištění vkladů v komerčních bankách. Záměrem bylo předejít bankovním panikám, které se pravidelně rozpoutávaly vždy, když vkladatelé začali hromadně vybírat své úspory. Mnohdy k tomu stačilo veřejně rozšíření zprávy, že dotyčná banka poskytla příliš mnoho rizikových úvěrů a potýká se s potížemi. Takové zprávy vzbudily u bankovních klientů obavu, že jejich úspory uložené v bance nejsou v bezpečí.
Otázkou, zda bylo povinné pojištění vkladů opravdu nezbytným krokem, se budu zabývat později. Prozatím zdůrazněme, že poté, co toto pojištění vzniklo, se regulátoři začali obávat, že jeho důsledkem bude tak zvaný „morální hazard“: jelikož jsou bankéři nyní před bankovními runy chráněni, může je pojištění podněcovat k tomu, aby poskytovali rizikovější úvěry než dříve. Teorie morálního hazardu se vedle Spojených států zakořenila také ve všech zemích, kde bylo pojištění vkladů zavedeno. Američtí i zahraniční regulátoři se tento (ať již skutečný či smyšlený) problém pokoušeli zmírnit tím, že bankám uložili povinnost, aby své investice a úvěry kryly určitou minimální úrovní kapitálu. Mnozí ekonomové z celého světa (například Viral Acharya, Juliusz Jablecki, Wladimir Kraus, Mateusz Machaj a Matthew Richardson) jsou přesvědčeni, že právě tyto regulace výrazně přispěly k tomu, že se americká krize na trhu nemovitostí přeměnila v největší hospodářskou recesi, jakou svět v uplynulých 70 letech zažil.



Co se skutečně stalo
Z teorie morálního hazardu vyplývá, že pokud bankéřům chrání záda stát, resp. povinné pojištění (FDIC), budou činit mnohem rizikovější investiční a úvěrová rozhodnutí. Regulátoři z celého rozvinutého světa se tento údajný problém jali řešit tím, že bankám uložili povinnost, aby udržovaly minimální kapitálový polštář, jímž by svá aktiva (úvěry a investice) kryly. Konkrétní úroveň této kapitálové rezervy a další detaily se ovšem v různých zemích lišily.
V roce 1988 se finanční regulátoři ze zemí skupiny G-10 usnesli na smlouvě „Basilej I“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Basel_I (dostupno pouze v anglickém jazyce)). Jednalo se o pokus sjednotit světové regulace bankovního kapitálu, jenž se posléze rozšířil i do zemí mimo skupinu G-10. Požadavky na kapitálovou přiměřenost byly odstupňovány dle typů aktiv a s nimi spojených rizik. Komerční banka například nemusela držet žádný kapitál proti vládním dluhopisům, oběživu či zlatu – to byla dle úsudku regulátorů ta nejbezpečnější aktiva. Byla však povinna vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytla, a 8 procent z komerčních úvěrů a korporátních dluhopisů.
Každý stát zavedl Basilej I do svého právního řádu v jiném termínu a s jistými dílčími odchylkami. Spojené státy převzaly tuto regulaci do svého právního řádu v roce 1991, přičemž stanovily několik úrovní kapitálové přiměřenosti: desetiprocentní kapitálový polštář byl požadován od „dobře kapitalizovaných“ komerčních bank. Toto označení bylo spjato s významnými výhodami, a proto o něj většina bank usilovala. O deset let později však nastala událost, která se ze zpětného pohledu jeví jako klíčová. Federální korporace pro pojištění vkladů, Federální rezervní systém, Kontrolor měny (Comptroller of Currency) a Úřad pro dohled nad spořitelnami (Office of Thrift Supervision) vydaly dodatek k Basileji I, tak zvané „Pravidlo pro záložní zdroje“ (Recourse Rule). Tento právní předpis určil povinné minimální kapitálové rezervy u cenných papírů krytých aktivy (Asset-Backed Securities – ABS). U dluhopisů krytými dluhy z kreditních karet, úvěry na nákup automobilu či hypotékami byl nyní vyžadován pouhý 2 procentní kapitálový polštář, pokud ratingové agentury tyto dluhopisy hodnotily známkami AA či AAA, nebo jestliže je emitoval vládou sponzorovaný podnik (GSE), jako je Fannie a Freddie. Zatímco tedy dobře kapitalizovaná komerční banka musela držet kapitál ve výši 10 dolarů na každý stodolarový komerční úvěr či firemní dluhopis a 5 dolarů na každou stodolarovou hypotéku (Vnímavý čtenář si možná povšimnul, že o kousek výše Jeffrey Friedman v souvislosti se smlouvou Basilej I píše, že banky byly povinny vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytly, zatímco zde uvádí 5 procent. Nejedná se ovšem o chybu ani překlep. Americké předpisy o kapitálové přiměřenosti byly totiž přísnější a požadovaly vyšší minimální úroveň bankovního kapitálu v poměru k aktivům než Basilej I (pozn. editora).), u cenných papírů krytých hypotékou (MBS) v hodnotě 100 dolarů jí stačilo držet kapitál ve výši pouhých dvou dolarů. Banka, která by se snažila snížit svůj kapitálový polštář – a tím zvýšit tzv. „pákový efekt“ – by tudíž mohla držet o 60 procent méně kapitálu, kdyby své hypoteční úvěry směnila za cenný papír krytý týmiž úvěry, a dokonce o 80 procent kapitálu méně, kdyby směnila své komerční úvěry a finanční dluhopisy za cenný papír krytý hypotékami.
Pozorní čtenáři patrně již tuší vazbu mezi Pravidlem pro záložní zdroje a finanční krizí. V roce 2008 bylo zhruba 81 procent všech dluhopisů krytých hypotékami, které americké komerční banky držely, hodnoceno známkou AAA a 93 procent všech MBS, jež banky držely, bylo buď hodnoceno touto známkou, či byly vydány vládou sponzorovanými podniky, takže vyhovovaly Pravidlu pro záložní zdroje. (Podobné údaje týkající se dluhopisů se známkou AA nejsou ještě k dispozici.) Podle výše zmíněných autorů je uštědřená lekce zřejmá: komerční banky držely tolik cenných papírů krytých hypotékami (s ratingovým hodnocením AA či AAA či emitované vládou sponzorovaným podnikem) právě proto, že je regulátoři v předpisech o kapitálové přiměřenosti (zejména v pravidlu pro záložní zdroje) uměle zvýhodnili, přičemž výrazně podcenili jejich skutečnou rizikovost. Výsledkem byla obrovská koncentrace těchto uměle zvýhodněných cenných papírů v portfoliích bank.
Když se u rizikových hypoték začaly v létě roku 2007 projevovat problémy se splácením, vyvolalo to pochybnosti o správnosti jejich vysokého ratingového hodnocení. O rok později se tyto pochyby proměnily v paniku. Finanční společnosti i banky jsou dle federálních zákonů povinny vést účetnictví typu mark-to-market, jež vyžaduje, aby aktiva byla účtována dle ceny, za kterou mohou být v daný okamžik prodána na trhu. Díky tomuto účetnictví se dočasná tržní nálada přenesla do skutečných čísel v účetních rozvahách bank. Když tedy trh s aktivy MBS vyschl, společnost Lehman Brothers zbankrotovala. Mark-to-market účetnictví se týkalo rovněž komerčních bank, které se kvůli držbě aktiv MBS obávaly o svou solventnost, jakož i solventnost svých protistran, následkem čehož se zmrazila úvěrová aktivita a vypukla Velká recese.
Jak vypadala situace ve zbytku světa? Pravidlo pro záložní zdroje bylo sice uplatňováno pouze ve Spojených státech, avšak smlouva Basilej I nabízela příležitost k ještě ziskovějším „kapitálovým arbitrážím“, a to ve formě mimorozvahových nástrojů, jakými jsou strukturované investiční nástroje, v Evropě velmi hojně používané. Později, v roce 2006, začala být mimo Spojené státy implementována pozměněná basilejská kapitálová smlouva, Basilej II (http://cs.wikipedia.org/wiki/BASEL_II (v českém jazyce)). S ní se rozšířila i aplikace Pravidla pro záložní zdroje. Tento fakt zahraniční banky podněcoval k tomu, aby se zásobily dluhopisy krytými hypotékami, jež byly hodnoceny vysokou ratingovou známkou či byly emitovány zmíněnými společnostmi GSE.



Dokonalá bouře?
Vezmeme-li v úvahu výše uvedené faktory – nízké úrokové sazby stanovené Federálním rezervním systémem, Community Reinvestment Act, činnost Fannie a Freddie, Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II – mohli bychom dojít k závěru, že finanční krize byla dokonalou bouří regulačních omylů. Právě vyjmenované faktory ovšem nejsou zdaleka úplným výčtem. Za prvé, Peter Wallison upozornil na to, že mnoho amerických států připouští pouze hypotéční úvěry bez rekurze (Hypotéční úvěr bez rekurze znamená, že věřitel může svou pohledávku uspokojit jen prodejem zastavené nemovitosti, ale není oprávněn exekučně postihnout i ostatní dlužníkův majetek. Dlužník tak de facto za svůj dluh odpovídá pouze tržní hodnotou zastavené nemovitosti. Výsledkem je, že v případě, že dosud splatil jen zlomek úvěru, může se prakticky bezbolestně svého závazku zprostit tím, že danou nemovitost opustí.). Takové právní předpisy dlužníky fakticky osvobozují od finančních závazků, neboť nejsou-li schopni úvěr splácet, mohou svůj dům jednoduše opustit. Není proto divu, že si lidé v situaci, kdy se hodnota nemovitostí nepřetržitě zvyšovala, ochotně brali i takové hypotéční úvěry, o nichž věděli, že mohou mít potíže s jejich splácením. Koupě nemovitosti na úvěr byla totiž vnímána jako investice, která je víceméně bez rizika. V nejhorším případě člověk prostě úvěr přestane splácet a z dotyčného domu se odstěhuje.
Za druhé, Richard Rahn poukázal na fakt, že daňové zákony odrazují od partnerství v bankovnictví (jakož i v jiných odvětvích). Partnerství podněcuje opatrné a pečlivé rozhodování, protože každý partner může v případě krachu své firmy přijít v principu o celý svůj majetek. Rahnova myšlenka má široké implikace, které ekonomové (například Amar Bhidé a Jonathan Macey) ve svých výzkumech opominuli. Stávající daňové zákony a zákony upravující obchodování s cennými papíry motivují veřejné společnosti, jakými jsou komerční banky – na rozdíl od partnerství či jiných typů osobních společností – k tomu, aby se zaměřovaly především na krátkodobé zisky. Akcionáři se totiž zpravidla vyznačují krátkodobějším horizontem uvažování než vlastníci či partneři. Netřeba připomínat, že jedním ze způsobů, jak krátkodobý zisk vytvářet, je aktivně se podílet na investiční bublině.
Za třetí, Basilejské smlouvy posuzují peníze odložené pro případ nečekaných úvěrových ztrát jako kapitál „druhé tranše“, jehož přípustný rozsah je omezen v poměru ke kapitálu „první tranše“ – totiž kapitálu získanému upsáním akcií. Bert Ely poukázal v Cato Journal na to, že akciový kapitál je vlivem daňových zákonů zbytečně drahý. Banky jsou tak dvojnásobně odrazovány od toho, aby udržovaly patřičný kapitálový polštář; přitom Basilejské smlouvy usilují právě o náležitou úroveň bankovního kapitálu. Ani dosavadní výčet ovšem není úplný. Představuje pouze stručný průřez vrstvou regulací, která vyrostla v různých oblastech ekonomiky v takové míře, že nikdo nemůže reálně předpovědět, jak na sebe budou jednotlivé regulace vzájemně působit. Ani zdaleka si totiž neuvědomujeme, co všechno vláda vykonává, a jaké to má dopady. To je asi nejlepší možné vysvětlení toho, jak k této dokonalé regulatorní bouři došlo a jak k ní může snadno dojít znovu.
Tím, že usměrnily bankovní investice do aktiv krytých hypotékami, způsobily Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II přeinvestování v rezidenčním stavebnictví, a to v době, kdy se nafukovala celostátní bublina na trhu nemovitostí. Částečně se tak stalo pomocí samotného Pravidla pro záložní zdroje, které nabylo účinnosti 1. ledna 2002, tedy přesně v době, kdy bublina na trhu nemovitostí startovala. Pravidlo vytvořilo obří umělou poptávku po dluhopisech krytých hypotékami; každý z těchto dluhopisů vyžadoval jako kolaterál tisíce hypoték. Komerční banky na tuto poptávku po hypotékách odpověděly tím, že snížily své úvěrové standardy. Když tyto banky směňovaly své hypotéky za dluhopisy kryté hypotékami, aby touto cestou obdržely kýženou „kapitálovou slevu“, činily tak pod mylným dojmem, že se výhodně zbavují svých nejrizikovějších hypoték za kvalitní dluhopisy s nejvyšším ratingovým hodnocením AAA. Bankéři zcela očividně neměli ponětí o další obskurní regulaci: o dodatku Komise pro cenné papíry a burzy (Securities and Exchange Commission (SEC)) k pravidlu o čistém kapitálu (Net Capital Rule), kterým Komise v roce 1975 učinila ze tří stávajících ratingových agentur – S&P, Moody's a Fitch – zákonem chráněný oligopol. Tato nevědomost je zjevná z e-mailů zveřejněných v nedávném soudním procesu s Ralphem Cioffiem a Matthewem Tanninem, řediteli dvou hedgeových fondů banky Bear Stearns. Tyto fondy investovaly především do vysoce hodnocených dluhopisů krytých „subprime“ hypotékami. Z e-mailů je zřejmé, že Tannin opravdu věřil, že vysoké ratingové hodnocení odpovídá skutečné rizikovosti těchto dluhopisů; on a jeho partner byli nakonec porotou zproštěni viny, poněvadž porota usoudila, že oba žalovaní byli vzniklou katastrofou překvapeni stejně jako všichni ostatní. Tak jako celý svět i oni důvěřovali ratingovým agenturám S&P, Moody's a Fitch. Jak lze však u korporací chráněných před tržní konkurencí očekávat, tyto tři ratingové agentury vykonávaly svou práci nedbale. Kupříkladu agentura Moody´s neaktualizovala svůj model trhu rezidenčních hypoték od roku 2002, kdy se boom na tomto trhu teprve rozpoutával! Přitom agentura právě na základě tohoto modelu určovala, jaké procento dluhopisů krytých hypotékami může být ohodnoceno známkou AA a AAA. Podobných chyb se dopustili i konkurenti této firmy.


Regulátorova krátkozrakost
Regulátoři se zdají být ohledně dopadů daných regulací stejně krátkozrací jako bankéři. Komise pro cenné papíry a burzy se domnívala, že dotyčné ratingové agentury budou i nadále vykonávat svou činnost spolehlivě, ačkoliv v roce 1975 zavedla regulaci, která tyto agentury chránila před tržní konkurencí. Byl to přitom právě tlak konkurence, jenž dosavadní spolehlivost jejich ratingového hodnocení zaručoval. Zrovna tak si téměř nikdo – včetně Alana Greenspana a Bena Bernankeho – nepovšiml zhoubného vlivu různých regulací, které uměle zvyšovaly ceny domů a naopak snižovaly úvěrové standardy. Navzdory tomu FDIC, Fed, Kontrolor měny a Úřad pro dohled nad spořitelnami rozhodly, že hodnocení AA a AAA uvedených tří ratingových agentur bude spjato se značnou úlevou v kapitálových požadavcích v rámci Pravidla pro záložní zdroje. Byli si zaměstnanci těchto institucí vědomi, že ratingové agentury, kterým svěřili takovou zodpovědnost, jsou oligopolem vytvořeným Komisí pro cenné papíry a burzy, se všemi negativními důsledky, jež takové uspořádání přináší? Jestliže si přečtete text Pravidla pro záložní zdroje, zjistíte, že odpověď zní nikoliv. Pravidlo pro záložní zdroje totiž mylně uvádí, že ratingové agentury jsou podrobeny „tržní disciplíně“. Totožné chyby se později dopustila i Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements (BIS)), když o několik let později posuzovala, zda je žádoucí tuto americkou inovaci (tj. pravidlo pro záložní zdroje) rozšířit i do zbytku světa ve formě Basileje II. I na základě jejího doporučení se tak posléze v roce 2006 opravdu stalo.
Ti, kdo chtějí hledat viníky, mají široký výběr: neznalost bankéřů a regulátorů byla stejně hluboká. Může však někdo být viněn z toho, že nebyl schopen rozpoznat dopady regulací, o jejichž existenci vůbec netušil?
Vševědoucnost není vlastností lidských bytostí. Člověk by musel být bohem, aby zvládnul přečíst a zapamatovat si miliony stran Federálního zákoníku – nemluvě o zákonících jednotlivých států, místních samospráv a nyní i zákonících mezinárodních – a aby byl schopen poukázat na konkrétní skupinu v minulosti přijatých regulací, která zapříčinila největší bankovní krizi od dob velké hospodářské krize. Taková bouře tedy mohla být dokonalá, avšak na rozdíl od podobně katastrofálních přírodních jevů se nemusí vyskytovat jen vzácně. Nové regulace budou i nadále nečekaným způsobem kolidovat se starými, poněvadž regulátoři, obyčejné lidské bytosti, sami neznají staré regulace ani jejich dopady.
K tomu ostatně dochází již dnes. Komise pro cenné papíry a burzy místo aby zrušila regulaci z roku 1975 (tzn. tu, která vytvořila oligopol tří ratingových agentur), hodlá naopak regulaci ratingových agentur zpřísnit a utužit. A namísto zrušení Basileje I či Basileje II pracuje Banka pro mezinárodní platby usilovně na Basileji III, která údajně „doladí“ požadavky kapitálové přiměřenosti a zvětší kapitálový polštář. Avšak navzdory překážkám ve tvorbě akciového kapitálu, které vznikly v důsledku činnosti daňového úřadu a Basilejských smluv, dosahoval souhrnný kapitálový polštář všech amerických bank na počátku roku 2008 výše 13 procent – tedy o celou třetinu více, než je požadované americké minimum. Americké minimum přitom bylo ještě o pětinu vyšší než basilejské minimum. V rozporu s výchozím předpokladem regulátorů, že bankéři musí být regulacemi chráněni před svou vlastní nadměrnou krátkozrakostí a neobezřetností, nebyla finanční krize způsobena přílišným „pákovým efektem“ na straně bank. Krize byla zapříčiněna formou, kterou tento „pákový efekt“ nabral, kdy se v portfoliích bank nadměrně koncentrovala aktiva krytá hypotékami, jež regulátoři chybně vnímali jako naprosto bezpečná. A tento neblahý stav byl přímým důsledkem Pravidla pro záložní zdroje a Basileje II.



Jak jsme se do takové bryndy dostali?
Současná finanční krize představuje smrtelné křeče obézního těla sociálně-demokratického režimu. Výrazem „sociálnědemokratický režim“ označuji moderní politicko-hospodářské uspořádání, v němž vláda třímá ve svých rukou jakýsi všeobecný mandát k tomu, aby řešila veškeré myslitelné společenské problémy. Výsledkem je nepřehledná a často si protiřečící masa zákonů, která postupně nakynula do obludného objemu – a to zjevně v nepřímé úměře ke schopnosti pomyslného „mozkového centra“ tohoto uspořádání pochopit, jaké jsou skutečné příčiny vyvstalých problémů.
Když voliči požadují, aby vláda „něco udělala“, a zákonodárcové i regulátoři toto volání vyslyší, postupují vždy podle určité teorie, jež podle nich objasňuje příčiny problému, který se snaží vyřešit. Je-li tato teorie mylná, mohou regulace vytvářet nezamýšlené důsledky, které lze v principu později odhalit a napravit. Ve skutečnosti ale dochází pouze zřídkakdy k tomu, že by státní úředníci správně rozpoznali, že dnešní potíže jsou nezamýšleným důsledkem předchozích regulací a státních zásahů. Tytéž myšlenkové pochody, které regulaci původně uvedly v život, později rovněž snižují pravděpodobnost, že zodpovědní činitelé pochopí pravé příčiny současného nepříznivého stavu. Budoucí regulátoři mají tudíž tendenci předpokládat, že problémy, kterým nyní čelí, jsou novým „výstřelkem kapitalismu“, nikoliv nezamýšleným důsledkem chybných regulací svobodného trhu, jež byly zavedeny v minulosti.
Vezměme si například regulaci bankovního kapitálu. Teorie praví, že bez nich by se bankéři, chránění povinným pojištěním vkladů, pouštěli do divokých spekulativních investicí. Z jednoho státního zásahu – povinného pojištění vkladů – tak vzešel jiný státní zásah – regulace bankovního kapitálu. Zpočátku šlo o velice hrubá až nemotorná pravidla, jež bankám nařizovala, aby vyhradily tutéž úroveň kapitálu na všechny své investice a úvěry bez ohledu na jejich rizikovost. V roce 1988 však regulátoři začali v rámci Basilejských smluv rozlišovat různé kategorie aktiv na základě jejich rizikovosti – přesněji řečeno na základě rizikovosti, jak ji regulátoři subjektivně vnímali. Američtí regulátoři v roce 2001 dospěli k závěru, že dluhopisy kryté hypotékami patří mezi nejméně riziková aktiva, a proto u těchto dluhopisů vyžadovali nejnižší úroveň kapitálu (pomineme-li státní dluhopisy). Stejný přístup pak regulátoři zvolili i v roce 2006, kdy v rámci Basileje II přijali kapitálovou regulaci, která se vztahovala na většinu bank po celém světě. Sled událostí, jenž nakonec vyústil v dnešní finanční krizi, tak započal roku 1933, kdy bylo zavedeno povinné pojištění vkladů. Bylo však toto pojištění opravdu nezbytné?
Teorie ospravedlňující pojištění vkladů vychází z domněnky, že bankovní sektor je vnitřně nestabilní a náchylný k bankovním panikám, které byly v Americe 19. století obvyklým jevem a jež zachvátily Spojené státy rovněž na počátku velké hospodářské krize.
Tato teorie je však podle ekonomických historiků Kevina Dowda, George Selgina a Kurta Schulera mylná. Tito historici argumentují, že bankovní paniky byly ve skutečnosti téměř výhradně americkým jevem (tak například v Kanadě během velké hospodářské krize žádná bankovní panika nevypukla, ačkoli v této zemi až do roku 1967 pojištění vkladů neexistovalo). Podle těchto vědců byly bankovní paniky způsobeny americkými regulacemi z 19. století, které bankám zakázaly vytvářet pobočky v jiných státech Unie a rovněž překážely tomu, aby se úspěšně rozvinula mezibankovní zúčtovací centra. Pojištění vkladů, minimální kapitálové požadavky, Basilejské smlouvy; to vše může představovat na sebe navazující chybná rozhodnutí, vyvěrající z toho, že si zákonodárci a regulátoři z éry Rooseveltova New Dealu neuvědomili, že bankovní paniky, jež tehdy Ameriku sužovaly, byly nezamýšlenými důsledky předešlých regulací.
Co zde nazývám sociálně-demokratickým režimem, je po formální stránce velice odlišné od socialismu. V rámci sociálnědemokratického režimu jsou zákony a regulace vydávány postupně jedna po druhé, jako „pružné“ odpovědi na vedlejší efekty společenského rozvoje – tedy různé, nově vyvstalé společenské a ekonomické problémy. (Odtud americké označení „progresivismus“.) Přístup řešící problémy „případ od případu“ je některými považován za vrchol pragmatismu. Co se však týče jejich podstaty, není mezi sociálnědemokratickým režimem a utopickým socialismem přílišného rozdílu. Ať již prostřednictvím postupných a na sebe navazujících regulací či pomocí centrálního plánování, oba tyto systémy se zakládají na představě, že moderní společnosti jsou natolik čitelné, že jsou příčiny problémů, s nimiž se tyto společnosti potýkají, snadno zjistitelné. Sociálně-demokratický režim vychází z předpokladu, že když se něco pokazí, někdo – ať již volič, zákonodárce či profesionální regulátor – bude vědět, jak to napravit. Tento předpoklad sice není natolik ambiciózní, jako někdejší implicitní předpoklad socialistů, že centrální plánovači budou vševědoucí, nicméně zůstává přibližně stejně nerealistický.



Zmíněný předpoklad by byl nanejvýš pochybný, i kdybychom žili ve společnosti, v níž ještě neexistuje hustá síť zákonů a regulací. V takové se však nenacházíme. A není žádný myslitelný způsob, jakým bychom my, lidé – či naši zástupci ve vládě – mohli získat znalosti a informace potřebné k řešení problémů moderních společností. Žijeme totiž ve světě hluboce poznamenaném pokusy předcházejících generací dospět k takovým řešením, z nichž vzešla současná obrovská změť pravidel. Tato změť je mimořádně nepřehledná a nepochopitelná. Snaha tato pravidla doplnit bohužel čas od času vytváří dokonalou bouři, jejímž příkladem je právě nynější finanční krize.

Komentář – Václav Edl:
Tak vida. Nic nového pod sluncem. Už to vlastně všechno dávno platí. Jenže, jak se zdá, tak to úplně nefungovalo.
Teď si to vzala Amerika za své a zkušenost nám velí, že přes to, že největší pašáci, kteří vědí všechno nejlíp, jsou přece v Čechách, moderní americká tragédie zjevně spočívá v tom, že o tomto českém domově moudrosti nikdo nic neví.
Zkrátka a dobře, bylo by dobré namísto mnoha moudrých slov vykonat něco málo konkrétních činů.


Článek původně vyšel v lednovém/únorovém vydání časopisu Cato Policy Report (2010). Jeffrey Friedman je editorem časopisu Critical Review a sborníku What Caused the Financial Crisis, který na začátku roku 2011 vydalo nakladatelství University of Pennsylvania Press. Podrobněji se lze
s Friedmanovým náhledem na příčiny finanční krize seznámit zde:
Jeffrey Friedman, A Crisis of Politics, Not Economics: Complexity, Ignorance, and Policy Failure. Critical Review 21(2-3). 2009,
http://www.criticalreview.com/crf/pdfs/Friedman_intro21_23.pdf. Přepracovaná a doplněná verze tohoto článku vyšla i ve výše uvedeném sborníku.

pondělí 12. září 2011

Etika dnešního dne... aneb je to skutečně možné???!!!

Vážení kolegové, přátelé, apod.,

Myslím si, že vydržím dost, ale to co se děje už překročilo snad všechny meze. Prosím čtěte dál a pochopíte, proč jsem napsal tento článek.

K sepsání tohoto článku jsem se rozhodl poté, co jsem v minulých dnech absolvoval několik schůzek s představiteli několika orgánů, kteří dle svých názorů „reprezentují“ podnikatelskou veřejnost a zastupují podnikatelskou veřejnost vůči státním úřadům a někteří byli představiteli právě těchto státních orgánů.

Na tyto schůzky jsem se těšil, protože jsem si říkal: setkám se někým kdo je „státotvůrcem“, „zákonotvůrcem“ a „ochranitelem“ zájmů nás, majitelů firem. Prostě bude to fajn, těším se na jejich přístupy a poznatky z praxe.

Schůzka I.
Tak na úvod jsem se dozvěděl, že vlastně obtěžuji a to jak tím, že jsem vůbec přišel, tak hlavně tím, že se ptám a zajímám se o to, jak bych mohl já a naše společnosti pomoci. Trochu pecka, to jsem nečekal! No nic, nedal jsem odradit a hle dorazila jedna z pracovnic vedení organizace, top vedoucí už byl asi unaven. Sdělila mi toto: „Nevím, co vlastně chcete, to co nám nabízíte je k ničemu, možná kdybychom byli před rokem 2000, teď to v naší praxi děláme tak, že máme dvojí evidenci, jednu ukazujeme státu a jejím reprezentantům a druhou veřejnosti. Tak je to nejlepší, občas vyřešíme nějaký prů… a jedem dál.“ Tak tohle už je fakt PECKA !!!!! Představitelé organizace, která je „zákonotvůrcem“ a „ochranitelem“ zájmů nás, majitelů firem, mi veřejně říkají, že podvádí a dokonce se chlubí tím JAK to dělají ???!!! Nechápu…. Odcházím….

Schůzka II.
Stejné město, jiná instituce, podobný účel, tj. „státotvůrce“, „zákonotvůrce“ a „zástupce zájmů“ firem vůči státu. Po dlouhé diskuzi se dozvídám, že to, co nabízíme jako podporu a pomoc při rozvoji je „fajn“, ALE tato organizace má vlastní „VNITŘNÍ“ trh, na kterém se ročně zobchoduje zboží a výrobky v hodnotě cca 160 miliard Kč (!!!!!!) a čím bych je tedy vlastně chtěl (finančně) podpořit, myšleno zejména vedení této organizace. BUM, další rána, veřejná instituce má svůj vlastní trh (asi žijeme v knížectví) a já mám „motivovat“ vedení, abych si (asi) mohl taky „líznout“ z vnitřního trhu. Hm, takže z veřejně instituce je soukromý podnik s příjmy, které platí stát. Tak už je moc, odcházím….

Schůzka III.
Setkávám se se senátorem České republiky, prý mi pomůže a podpoří moje podnikatelské snahy v rámci rozvoje podniku a podnikatelského prostředí. Jeden z jeho členů týmu na schůzce mi naprosto otevřeně říká: „Na to abychom Vám mohli pomoci, potřebujeme motivační podporu pro své kolegy, hodnota je 20 mil. Kč předaných v kufru.“ Proboha, oni si řekli o úplatek a docela dost velkej !!!!!! Pan senátor kontruje: „No, to je moc. Já si myslím, že morální hranice úplatku je na 6% z objemu“. KONEC, NECHÁPU SLOVNÍ SPOJENÍ – morální hranice úplatku – úplatek je morální?. To je fakt PECKA !!!!! Dneska třetí a poslední, víc už neunesu….. Mimochodem: já myslel, že účel schůzky bylo podpořit podnikání a podnikatelský sektor, proč mám pocit, že jsem podle výsledku jednání měl finančně podpořit pana senátora?


Ach Bože….

Dlouho jsem musel přemýšlet, než jsem tento článek napsal, protože je zásadně proti mému stavu mysli. Navíc moji rodiče mne v životě učili, že základní lidskou vlastností je čest a morálka. Asi mě to učili špatně…… A co budu učit své děti já?????????

Co si mám myslet o způsobu a stavu dnešního podnikání a vedení státu, když představitelé některých institucí jednají tímto způsobem? Nevím…. Abych pravdu řekl, tak ani nevím jak dál…
Nicméně i nadále si budu myslet a zastávat následují názor:

Nejlepší život žijí lidé, kteří oplývají přímo samurajskou věrností. Dnes se podobné věci příliš nenosí, ale v každé civilizaci jsou sliby věrnosti posvátné, nemusíme zmiňovat jen kodex Bušidó, ale pro názornost.



Jestliže někdo už udělal něco, co odporuje zde vzpomínaným činům, tak možná není ztracený. Možná v duchu nosí „důvody“, kterými omlouvá své konání. Tak tedy dobře.

Ale možná někým tento článek zatřese. Pokud ano, měli byste vědět, že všechno se dá napravit, nejednou jsem pomáhal lidem, kteří do takovéto pasti spadli. Ale to už je úplně jiná kapitola.


Kodex Bušidó

Bušidó (japonsky: 武士道, česky: Cesta válečníka) je samurajský morální kodex. Obsahuje základní principy chování, kterými se každý samuraj řídil.

Původně se jednalo o nepsaná pravidla, určována převážně filozofickým směrem. Poprvé je sepsal Jamaga Sokó (1622 - 1685).

Základní zásady jsou: Věrnost pánovi, úcta k předkům a rodičům, čestné jednání, pravdomluvnost, odvaha a upřímnost, ctnost a sebezdokonalování.

  • Gi – Klidná mysl
  • – Odvaha
  • Džin – Benevolence
  • Rei – Respekt
  • Makoto nebo Šin – Upřímnost
  • 名誉Meijo – Čest a sláva
  • 忠義 Čúgi – Oddanost

Dále také udává několik pravidel (Encyclopedia Britannica, svazek 12.)
  • Rutina služby musí být přesně dodržována. Od 6 hodin ráno budou prováděna vojenská cvičení. Lukostřelba, střelba z palných zbraní a jízda na koni se nesmí zanedbávat. Pokud některý muž dosáhne výjimečných výsledků, bude odměněn.
  • Ti, kdož požadují odpočinek, se mohou zabývat sokolnictvím, lovem jelenů a zápasem.
  • Pokud se týká oděvu, má být utkán z bavlny nebo nepravého hedvábí. Žádný muž nezpůsobí hanbu výstředností oděvu nebo života, aby nebyl označen za narušitele zákonů. Jestliže bude horlivě praktikovat vojenská umění v souladu se svým nařízením, najme si instruktora a výdaje s tím spojené mu budou uhrazeny.
  • Převládající plodinou ve stravě budiž neloupaná rýže. Při společenských zábavách je vhodné, aby na jednoho hosta byI jeden hostitel. Pouze jsou-li muži shromážděni pro vojenská cvičení, budiž oběd mnoha pohromadě.
  • Je povinností každého samuraje seznámit se s principy svého řemesla. Výstřední ozdoby v bitvě jsou zakázány.
  • Tanec nebo organizování tanců je nezákonné. Cokoli muž činí, budiž prováděno z jeho srdce. Trest za přestoupení budiž smrt sebevraždou (seppuku).
  • Učení budiž podporováno. Musí být čteny válečné knihy. Duch věrnosti a synovské úcty musí být vštěpován především ve výchově. Skládání básní o minulých časech se pro samuraje nesluší. Takové zábavy odpovídají ženám. Muž narozen jako samuraj žije i umírá s mečem v ruce. Není-li takto trénován v době míru, bude bez užitku v době obtíží. Každý nechť je statečný a žije ve stejných podmínkách jako ve válce.
  • Kdokoli shledá tato pravidla příliš přísná, budiž mu zmírněna služba. Ukáže-li vyšetřování, že někdo je tak nešťastný, že ztratil své mužné kvality, budiž oddělen a bez odkladu propuštěn. O závaznosti těchto instrukcí nesmí býti pochybováno.

V případě porušení zásad následovalo seppuku (smrt sebevraždou), nebo se dotyčný stal róninem (potulným mužem).

Co si o tom myslíte? Těším se na vaše reakce….

Váš Václav Edl,
jednatel Edolo Consult s.r.o., www.analyzujaproved.cz



neděle 4. září 2011

Jaký má finanční analýza smysl

Smyslem finanční analýzy je provést, s pomocí speciálních metodických prostředků, diagnózu finančního hospodaření podniku. Kvalifikovaná a pravidelně prováděná diagnóza umožňuje odhalit případné poruchy finančního "zdraví" v době, kdy je ještě možné různými řídícími zásahy tyto poruchy napravit.  

Úkolem finanční analýzy je poskytovat informace pro rozhodování vrcholového vedení podniku, který je v podmínkách tržní ekonomiky existenčně závislý na tvorbě vlastních finančních zdrojů.

Zhodnocení finanční analýzy je postaveno na finanční výkazech, podle kterých hodnotíme finanční situaci a zároveň Vás upozorňujeme na možná rizika a příležitosti. Vždy je ale potřeba je hodnotit společně s dalšími aspekty z vnějšího a vnitřního prostředí (např.  komunikaci a chování partnerů, spokojenost zaměstnanců a zákazníků, trendy na trhu, finanční situaci partnerů a konkurentů například v obchodním rejstříku, atd.).

Finanční analýza může být částečně i paradoxem. Jak mohou o společnosti vyplynout důležité souvislosti, když výkazy mohou být "pozměněny". Pak nemohou mít o podniku takovou vypovídací hodnotu, jakou by měly. Současně jsou ale "občanským průkazem" podniku nebo obce, kterým se prezentuje. Bez finanční analýzy vlastní společnosti mají okolní subjekty navrch, protože oni do podniku nebo obce vidí a mohou toho využít.

Výsledky a poznatky slouží především pro tvorbu koncepce rozvoje, volbu strategie a její realizaci pro plánování samotné finanční situace, tj. pro plánování peněžních příjmů a výdajů (peněžních toků) v různých časových horizontech.

Hodnocení výsledků finanční analýzy
Většina ukazatelů má svoje doporučené hodnoty. Jak ale hodnotit výsledky finanční analýzy?

Co Vám přinesou tato čísla? My v Analyzuj a Proveď ukazujeme výsledky jasným a lidským přístupem. Optimální hodnoty likvidity jsou zajisté zajímavé, ale co nám řeknou o podniku? Kupříkladu máme neustále se snižující likviditu. No tak máme… Kam toto vede člověka, když má neustále méně a méně hotovostních prostředků a najednou je potřebuje? Bohužel, někdy ke kontokorentnímu úvěru, který je známý svým velkým finančním zatížením. Stejně tak ve firmě s nízkou likviditou ty peníze prostě dojdou. A zalepovat dírou dírou? To by bylo jak české silnice.

Zeptejte se sami sebe, kolik jste vydělali za poslední 3 roky v podniku celkem peněz. Nevíte? Rentabilita vlastního kapitálu říká, na kolik se naše prostředky v podnikání zúročují. Ale není vůči ostatním typům zúročování příliš nízká? Možná se najde příležitost, kam tyto peníze investovat méně rizikově.

Zadluženost nikdy nikomu nic špatného neudělala, naopak neustále slyšíme něco o daňovém úrokovém štítu, a jak se všichni můžeme vesele zadlužovat. Dokud nám věřitelé nebudou chtít půjčit anebo půjčí za nesnesitelné úroky…. Jaká je hranice? Máme tuto hranici u sebe jako lidé zdůrazněnou? A máme podnikovou hranici?

Nestabilní Cashflow v rodinné peněžence bude mít za následek jednu věc. Že až budou peníze nutně třeba, tak nebudou. Budou u odběratelů. Stále budou u odběratelů… Nebo možná v nově postaveném bytě (<= narážka na fixní majetek)… Ale to dodavateli elektřiny nevysvětlíte. Vždyť kolik společností dokázala položit velká zakázka, před kterou se nikdo nezamýšlel nad tokem peněz a jestli bude během té doby alespoň na chleba.

Bankrotní a bonitní modely by byly zbytečné, kdyby hodnotily pouze jedno číslo. Nezdá se Vám tedy pohled na podnik hodnocením jednoho čísla (ať už obratu, provozního zisku nebo jen výplat) úplně směšný?


Chcete vědět více, prosím ZDARMA se registrujte, příp. nám zanechte svůj kontakt prostřednictvím kontaktního formuláře na http://www.analyzujaproved.cz/ a my Vám zavoláme.

úterý 30. srpna 2011

Ekonomická "Tour de France"

Každé léto se pestrobarevné týmy cyklistů zúčastní závodu, který je považován za největší zkoušku lidské odolnosti – Tour de France. V rovinatém, sluncem prozářeném terénu se závodníci seskupí v peloton, v němž se někteří snaží dostat na čelo, jiní šetří síly a jedou v těsném závěsu, často jenom pár centimetrů za jezdcem před nimi. Většinou se ale všichni drží pohromadě. Když je jízda relativně snadná, peloton se řítí kupředu očekávaným, předvídatelným tempem.
            Pak ale přijde namáhavá zkouška v horách. Udeří nepředvídatelné, proměnlivé počasí. Přestože to není příliš pravděpodobné, i v červenci se může v Alpách objevit mrazivý déšť a plískanice. Naopak, poušť připomínající oblasti hory Mount Ventoux na jihu Francie spalující vedro hrozí závodníkům úpalem. Jak cyklisté šlapou tisíce metrů do kopce, peloton se natahuje. Jezdci začínají být unaveni a odpadají. Týmy se neúprosně propadají v pořadí.
Právě v takových extrémních podmínkách se vedení ujímají výjimečné týmy. Někdy se váš tým, vaše firma nebo organizace potýkají s mimořádnými podmínkami, se strmým terénem či dramatickými změnami podnebí. Nikdo nedokáže předpovědět, co nás čeká za dalším kopcem. Dokonce ani tehdy, kdy se vše obrací k lepšímu, nám nikdo nezaručí klidnou jízdu – žijeme v době, kdy rizika známá z minulosti se zdají být bezvýznamná ve srovnání s těmi dnešními. Budoucí krize mohou být zákeřnější než ty, které jsme až doposud zažili. Asi s námi budete souhlasit, když řekneme, že jsme se ocitli v „horském terénu“ a nikdo neví, jak dlouho v něm zůstaneme.
To je doba, kdy se objevují výjimeční lídři.
Výjimeční lídři jsou jiní. Opírají se o principy, které jsou jisté a trvalé dokonce i v nejistém a proměnlivém prostředí. Jsou si vědomi toho, že svět je nepředvídatelný. Přesto dosahují kvalitních výsledků.
Jak to dělají?
Než se k tomu dostaneme, zvažme příčiny, proč takové množství závodníků ochabne a odpadne, když zdolává horský terén. Obvykle to nezpůsobí nedostatek sil ani schopností – většina účastníků Tour de France je výborně připravena, protože jinak by se závodu účastnit ani nemohla.
Tour de France je ve skutečnosti týmová soutěž a neúspěšné týmy postrádají disciplínu, schopnost dotáhnout věci dokonce, kterou mají vítězové. Členové vítězného týmu musí být schopni si vzájemně bezvýhradně důvěřovat, aby svou práci vykonávali správně. Musí být trvale zaměřeni na své cíle a aktivně využívat každou příležitost, aby svou strategii posunuli vpřed. Jinak bude pro ně postupné nahromadění drobných chyb znamenat katastrofu.
Na Tour de France jsou horské etapy tou největší výzvou. Jde o nejnáročnější část závodu, která rozhodne téměř vše. Výhodu nezískává nutně fyzicky nejlépe vybavený tým, ale tým, který dokáže nejpřesněji realizovat zvolenou strategii.
Zamyslete se nad týmy Lance Armstronga, proslulými U. S. Postal Service a Discovery Channel, které zvítězily v Tour de France celkem sedmkrát. V horách se z podobných týmů stává „účinný stroj pracující s nemilosrdnou dokonalostí“. Když závodníci zdolávali zrádné Alpy a Pyreneje, tyto týmy se důsledně – den po dni – držely na špici pelotonu.
Jeden přihlížející o tom napsal:
George Hincapie, kdysi slabý vrchař, teď táhl peloton do hor ve střední části každé etapy. Flyod Landis pak přebral vedení na úpatí posledního stoupání a určil tempo, které peloton roztrhalo. Landis poté předal taktovku Josemu Azevedovi, jehož tempo při výjezdu nahoru bylo tak ostré, že mu stačilo pouze několik nejlepších závodníků světa. V tom okamžiku se na špici objevil Armstrong a zaměřil se na souboj s hrstkou zbývajících rivalů.
Chápete o co jde? Samozřejmě, že každý z členů týmu znal svou roli a přesně ji plnil.
Tým Jana Ullricha skončil oproti tomu „věčně druhý“ za týmem Armstrongovým. Ullrich byl skvělý cyklista, který měl tendenci ztrácet energii při stoupání. Jeho tým se choval nepředvídatelně a v jedné z horských etap jeho kolega z týmu dokonce nedopatřením dojel do cíle před ním.
Vynikající výkon Armostrongových týmů vyhrát sedmkrát za sebou na Tour de France nebude možná nikdy překonán. „...jde o jeden z nejskvělejších sportovních týmů všech dob a příklad toho, čeho může organizace dosáhnout s přesným plánováním a dokonalou realizací,“ napsal o tomto výkonu časopis Fast Company.
Bude se moci totéž říci o vás a vašem týmu?
Možná ano, ale pouze v případě, že budete dělat to, co dělají skvělé týmy: zajistíte, aby se každý člen týmu identifikoval s cílem a věděl, jak k jeho naplnění sám přispěje. Potom můžete „pohnout středem“ – posunout průměrné zaměstnance směrem k vyšší výkonnosti.
Jedna z výhod horského terénu spočívá v tom, že cíl se stává jednodušším. Na rovině, kde se všichni „derou“ o každé místo v pelotonu, může být strategie, jak se dostat do čela, docela komplikovaná. Při šplhání do kopce je ale cíl prostý: zdolat stoupání, vydržet a udržet se na čele. Avšak dosažení takového cíle záleží na každém členovi týmu, který ví, co přesně má dělat.
Například v době recese má každá organizace jednoduchý cíl: udržet si dostatek hotovosti. Ziskovost je v dané situaci druhořadá. Bez ohledu na to, jestli jste zisková nebo nezisková musíte mít hotovost, jinak končíte.
Plán generálního ředitele, jak udržet cash flow, obvykle zahrnuje snižování nákladů v jedné oblasti a zvýšení efektivnosti v jiné. Ale co potom? Kolik organizací naplní své cíle? Je to proto, že si vedení neuvědomuje, že musí zajistit hotovost? Nebo je to něčím jiným? Stačí ke splnění úkolu cíl pouze stanovit a poté vyhlásit?
Cílem našeho snažení je Vám ukázat, že zdolání každého kopce se dá naplánovat na základě již vámi získaných zkušeností. Vy osobně tyto zkušenosti a znalosti už máte, jen jste je nikdy nepoužili cíleně a systémově. Našim cílem je usnadnit vám předpověď činností v „horském terénu“ a pomoci vám stát se lídry. Jak? Nejprve podrobným rozborem tohoto co jste už dokázali, toho co jste již zvládli a překonali, vše za pomoci standardních principů, které jsou jisté a trvalé dokonce i v nejistém a proměnlivém prostředí a následně tréninkem k cíli vyšší výkonnosti. Nebuďte silní jen Vy, vybudujte silný tým špičkových vrchařů pro dnešní horský terén! - Registruje se na http://www.analyzujaproved.cz/ a začnětě ještě dnes!!!

            Neříkejte možná ano, pokuste se o to! Dělejte to, co dělají skvělé týmy – analyzujte, plánujte, realizujte – analyzujte, plánujte, realizujte – analyzujte, plánujte, realizujte atd. atd. Zajistíte tak, že se každý z vašeho týmu identifikuje se stanoveným cílem (cíli) a bude vědět, jak k jeho naplnění přispěje. Následně se zaměřte na „posunutí středem“ neboli posunutí průměrných zaměstnanců směrem k vyšší výkonnosti.

Těšíme se na spolupráci a přejeme vám mnoho úspěchů jak v profesi, tak i osobním životě.

Tým Analyzuj a Proveď, http://www.analyzujaproved.cz/

pondělí 29. srpna 2011

Jako padlí na hlavičku

Jest firma, která kdysi byla krásná a přitažlivá pro investory i zákazníky. Dnes se jí však dobře nedaří. Velmi pak záleží na moudrosti majitelů či správců. Někdy totiž tu firmu likviduje její vlastní management, v případě následující historky to byl generální ředitel. Tu historku stojí za to povědět, protože jsem ji už viděl tolikrát, že toho "asi bude víc".

Fáze I. Majitelé říkají - Ještě to jde. Ten ředitel, co tam máme, je sice více než špatný, má však neuvěřitelné know-how, má "takové vazby na naše zákazníky, že i křivý pohled na něj může způsobit naprostou KATASTROFU! Ne, v žádném případě nejsme jeho rukojmí, jsme jen seriózní investoři. Nic neměňme, ono se to vzpamatuje."

Intermezzo I. Volám za půl roku. "Nemáme čas, jsme uprostřed tvůrčí práce, ani jsme si nikdy neuvědomili, jaké má firma rezervy! Bojujeme o přežití, je to ale krásný boj, sekáme náklady, jsme v těžké krizi. Zavolejte, až se z toho vysekáme."

Fáze II. Volají mi. "Jsme zděšeni, dali jsem řediteli veškeré pravomoci, o které žádal, pracoval a pracoval, ale firma jde stejně špatným směrem, ředitel je bezradný a neví kudy kam. Jsme v defenzivě, firma je na tom mnohem hůře, než když jsme si vloni psali. Tedy okamžitě potřebujeme nového generálního ředitele, který diskrétně nahradí stávajícího, převezme firmu a vyvede ji z této pasti. Najděte nám ho, máte zakázku!" No konečně, pomyslí si poradce, to jim to ale trvalo.

Intermezzo II. Startujeme hledání, scházíme se s majiteli, sestavujeme profil správného člověka, rozhazujeme sítě, házíme lana a do toho...

Fáze III. "Okamžitě to hledání zrušte. Je to KATASTROFA! Generální ředitel rezignoval, převzali jsme vedení firmy, bojujeme o udržení posledního velkého zákazníka, který udrží firmu nad vodou. V tuhle chvíli nás nespasí ani super generální ředitel." Co se to děje, nic neřeknou, nemají čas ani mluvit, zachraňují investice.

Intermezzo III. Hrůůůůůůůůůůůza! Bývalý generální ředitel tu napáchal takové škody, že se nám to snad zdá... Ty smlouvy s dodavateli, které uzavíral, jsou tak strašně nevýhodné, že na tom superkšeftu proděláme poslední košili! Jak nám to mohl udělat! A my mu tak strašně věřili! Nezbývá nám než se dohodnout s těmi dodavateli, aby odstoupili od nevýhodných smluv, a pak najít někoho, kdo ten projekt za nás dokončí, protože nám mezitím utekli všichni lidé, kteří něco uměli."

Fáze IV. "Jsme v insolvenci."

PS: GŘ nebyl jednatel, takže žádná trestněprávní odpovědnost...

PPS: Nebylo by dobré analyzovat stav podniku průběžně a zabránit tak alespoň nějakým škodám? Protože pokud by se investoři/majitelé zaměřili na správný cíl, tj. sledování zhodnocení vloženého kapitálu místo sledování "co dělá ředitel", tak to by tenhle článek neměl opodstatnění, že… Mrkněte se na www.analyzujaproved.cz a seznamte se s tím co je možné získat!

PPS II: Těšte se na další články, budou se zabývat zejména cíli, jejich stanovením, měřením apod.

Tým Analyzuj a Proveď, www.analyzujaproved.cz