V tomto okamžiku jste již zřejmě obeznámeni s tím, jaký byl podíl Federálního rezervního systému (americké centrální banky) na rozpoutání boomu na trhu realit; s rolí Fannie Mae a Freddie Mac při podpoře rizikových hypoték; a s rolí Community Reinvestment Act, který bankám uložil povinnost, aby poskytovaly půjčky „subprime“ dlužníkům, tedy těm, u nichž má banka malou záruku, že úvěr řádně splatí. Patrně jste tedy přesvědčeni, že za finanční krizi může vláda. Jenže prozatím znáte sotva polovinu pravdy. A totéž lze říci i o státních úřednících.
Abychom příčiny krize plně pochopili, musíme být schopni vysvětlit nejen samotný vznik investiční bubliny na trhu nemovitostí, ale rovněž to, proč splasknutí této bubliny mělo na celosvětový finanční systém tak zničující dopad. Jádro problému spočívá v tom, že komerční banky uskutečnily nadměrné investice do dluhopisů krytých hypotékami, s nimiž obchodovaly investiční banky jako Lehman Brothers.
Komerční banky zná každý, kdo si u nich založil běžný či spořicí účet. Přijímají naše vklady, proti kterým poté vydávají úvěry a hypotéky. V roce 1933 zřídily Spojené státy Federální korporaci pro pojištění vkladů (FDIC - Federal Deposit Insurance Corporation), která organizačně zabezpečuje povinné pojištění vkladů v komerčních bankách. Záměrem bylo předejít bankovním panikám, které se pravidelně rozpoutávaly vždy, když vkladatelé začali hromadně vybírat své úspory. Mnohdy k tomu stačilo veřejně rozšíření zprávy, že dotyčná banka poskytla příliš mnoho rizikových úvěrů a potýká se s potížemi. Takové zprávy vzbudily u bankovních klientů obavu, že jejich úspory uložené v bance nejsou v bezpečí.
Otázkou, zda bylo povinné pojištění vkladů opravdu nezbytným krokem, se budu zabývat později. Prozatím zdůrazněme, že poté, co toto pojištění vzniklo, se regulátoři začali obávat, že jeho důsledkem bude tak zvaný „morální hazard“: jelikož jsou bankéři nyní před bankovními runy chráněni, může je pojištění podněcovat k tomu, aby poskytovali rizikovější úvěry než dříve. Teorie morálního hazardu se vedle Spojených států zakořenila také ve všech zemích, kde bylo pojištění vkladů zavedeno. Američtí i zahraniční regulátoři se tento (ať již skutečný či smyšlený) problém pokoušeli zmírnit tím, že bankám uložili povinnost, aby své investice a úvěry kryly určitou minimální úrovní kapitálu. Mnozí ekonomové z celého světa (například Viral Acharya, Juliusz Jablecki, Wladimir Kraus, Mateusz Machaj a Matthew Richardson) jsou přesvědčeni, že právě tyto regulace výrazně přispěly k tomu, že se americká krize na trhu nemovitostí přeměnila v největší hospodářskou recesi, jakou svět v uplynulých 70 letech zažil.
Co se skutečně stalo
Z teorie morálního hazardu vyplývá, že pokud bankéřům chrání záda stát, resp. povinné pojištění (FDIC), budou činit mnohem rizikovější investiční a úvěrová rozhodnutí. Regulátoři z celého rozvinutého světa se tento údajný problém jali řešit tím, že bankám uložili povinnost, aby udržovaly minimální kapitálový polštář, jímž by svá aktiva (úvěry a investice) kryly. Konkrétní úroveň této kapitálové rezervy a další detaily se ovšem v různých zemích lišily.
V roce 1988 se finanční regulátoři ze zemí skupiny G-10 usnesli na smlouvě „Basilej I“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Basel_I (dostupno pouze v anglickém jazyce)). Jednalo se o pokus sjednotit světové regulace bankovního kapitálu, jenž se posléze rozšířil i do zemí mimo skupinu G-10. Požadavky na kapitálovou přiměřenost byly odstupňovány dle typů aktiv a s nimi spojených rizik. Komerční banka například nemusela držet žádný kapitál proti vládním dluhopisům, oběživu či zlatu – to byla dle úsudku regulátorů ta nejbezpečnější aktiva. Byla však povinna vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytla, a 8 procent z komerčních úvěrů a korporátních dluhopisů.
Každý stát zavedl Basilej I do svého právního řádu v jiném termínu a s jistými dílčími odchylkami. Spojené státy převzaly tuto regulaci do svého právního řádu v roce 1991, přičemž stanovily několik úrovní kapitálové přiměřenosti: desetiprocentní kapitálový polštář byl požadován od „dobře kapitalizovaných“ komerčních bank. Toto označení bylo spjato s významnými výhodami, a proto o něj většina bank usilovala. O deset let později však nastala událost, která se ze zpětného pohledu jeví jako klíčová. Federální korporace pro pojištění vkladů, Federální rezervní systém, Kontrolor měny (Comptroller of Currency) a Úřad pro dohled nad spořitelnami (Office of Thrift Supervision) vydaly dodatek k Basileji I, tak zvané „Pravidlo pro záložní zdroje“ (Recourse Rule). Tento právní předpis určil povinné minimální kapitálové rezervy u cenných papírů krytých aktivy (Asset-Backed Securities – ABS). U dluhopisů krytými dluhy z kreditních karet, úvěry na nákup automobilu či hypotékami byl nyní vyžadován pouhý 2 procentní kapitálový polštář, pokud ratingové agentury tyto dluhopisy hodnotily známkami AA či AAA, nebo jestliže je emitoval vládou sponzorovaný podnik (GSE), jako je Fannie a Freddie. Zatímco tedy dobře kapitalizovaná komerční banka musela držet kapitál ve výši 10 dolarů na každý stodolarový komerční úvěr či firemní dluhopis a 5 dolarů na každou stodolarovou hypotéku (Vnímavý čtenář si možná povšimnul, že o kousek výše Jeffrey Friedman v souvislosti se smlouvou Basilej I píše, že banky byly povinny vyhradit kapitál ve výši 4 procent z každé hypotéky, kterou poskytly, zatímco zde uvádí 5 procent. Nejedná se ovšem o chybu ani překlep. Americké předpisy o kapitálové přiměřenosti byly totiž přísnější a požadovaly vyšší minimální úroveň bankovního kapitálu v poměru k aktivům než Basilej I (pozn. editora).), u cenných papírů krytých hypotékou (MBS) v hodnotě 100 dolarů jí stačilo držet kapitál ve výši pouhých dvou dolarů. Banka, která by se snažila snížit svůj kapitálový polštář – a tím zvýšit tzv. „pákový efekt“ – by tudíž mohla držet o 60 procent méně kapitálu, kdyby své hypoteční úvěry směnila za cenný papír krytý týmiž úvěry, a dokonce o 80 procent kapitálu méně, kdyby směnila své komerční úvěry a finanční dluhopisy za cenný papír krytý hypotékami.
Pozorní čtenáři patrně již tuší vazbu mezi Pravidlem pro záložní zdroje a finanční krizí. V roce 2008 bylo zhruba 81 procent všech dluhopisů krytých hypotékami, které americké komerční banky držely, hodnoceno známkou AAA a 93 procent všech MBS, jež banky držely, bylo buď hodnoceno touto známkou, či byly vydány vládou sponzorovanými podniky, takže vyhovovaly Pravidlu pro záložní zdroje. (Podobné údaje týkající se dluhopisů se známkou AA nejsou ještě k dispozici.) Podle výše zmíněných autorů je uštědřená lekce zřejmá: komerční banky držely tolik cenných papírů krytých hypotékami (s ratingovým hodnocením AA či AAA či emitované vládou sponzorovaným podnikem) právě proto, že je regulátoři v předpisech o kapitálové přiměřenosti (zejména v pravidlu pro záložní zdroje) uměle zvýhodnili, přičemž výrazně podcenili jejich skutečnou rizikovost. Výsledkem byla obrovská koncentrace těchto uměle zvýhodněných cenných papírů v portfoliích bank.
Když se u rizikových hypoték začaly v létě roku 2007 projevovat problémy se splácením, vyvolalo to pochybnosti o správnosti jejich vysokého ratingového hodnocení. O rok později se tyto pochyby proměnily v paniku. Finanční společnosti i banky jsou dle federálních zákonů povinny vést účetnictví typu mark-to-market, jež vyžaduje, aby aktiva byla účtována dle ceny, za kterou mohou být v daný okamžik prodána na trhu. Díky tomuto účetnictví se dočasná tržní nálada přenesla do skutečných čísel v účetních rozvahách bank. Když tedy trh s aktivy MBS vyschl, společnost Lehman Brothers zbankrotovala. Mark-to-market účetnictví se týkalo rovněž komerčních bank, které se kvůli držbě aktiv MBS obávaly o svou solventnost, jakož i solventnost svých protistran, následkem čehož se zmrazila úvěrová aktivita a vypukla Velká recese.
Jak vypadala situace ve zbytku světa? Pravidlo pro záložní zdroje bylo sice uplatňováno pouze ve Spojených státech, avšak smlouva Basilej I nabízela příležitost k ještě ziskovějším „kapitálovým arbitrážím“, a to ve formě mimorozvahových nástrojů, jakými jsou strukturované investiční nástroje, v Evropě velmi hojně používané. Později, v roce 2006, začala být mimo Spojené státy implementována pozměněná basilejská kapitálová smlouva, Basilej II (http://cs.wikipedia.org/wiki/BASEL_II (v českém jazyce)). S ní se rozšířila i aplikace Pravidla pro záložní zdroje. Tento fakt zahraniční banky podněcoval k tomu, aby se zásobily dluhopisy krytými hypotékami, jež byly hodnoceny vysokou ratingovou známkou či byly emitovány zmíněnými společnostmi GSE.
Dokonalá bouře?
Vezmeme-li v úvahu výše uvedené faktory – nízké úrokové sazby stanovené Federálním rezervním systémem, Community Reinvestment Act, činnost Fannie a Freddie, Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II – mohli bychom dojít k závěru, že finanční krize byla dokonalou bouří regulačních omylů. Právě vyjmenované faktory ovšem nejsou zdaleka úplným výčtem. Za prvé, Peter Wallison upozornil na to, že mnoho amerických států připouští pouze hypotéční úvěry bez rekurze (Hypotéční úvěr bez rekurze znamená, že věřitel může svou pohledávku uspokojit jen prodejem zastavené nemovitosti, ale není oprávněn exekučně postihnout i ostatní dlužníkův majetek. Dlužník tak de facto za svůj dluh odpovídá pouze tržní hodnotou zastavené nemovitosti. Výsledkem je, že v případě, že dosud splatil jen zlomek úvěru, může se prakticky bezbolestně svého závazku zprostit tím, že danou nemovitost opustí.). Takové právní předpisy dlužníky fakticky osvobozují od finančních závazků, neboť nejsou-li schopni úvěr splácet, mohou svůj dům jednoduše opustit. Není proto divu, že si lidé v situaci, kdy se hodnota nemovitostí nepřetržitě zvyšovala, ochotně brali i takové hypotéční úvěry, o nichž věděli, že mohou mít potíže s jejich splácením. Koupě nemovitosti na úvěr byla totiž vnímána jako investice, která je víceméně bez rizika. V nejhorším případě člověk prostě úvěr přestane splácet a z dotyčného domu se odstěhuje.
Za druhé, Richard Rahn poukázal na fakt, že daňové zákony odrazují od partnerství v bankovnictví (jakož i v jiných odvětvích). Partnerství podněcuje opatrné a pečlivé rozhodování, protože každý partner může v případě krachu své firmy přijít v principu o celý svůj majetek. Rahnova myšlenka má široké implikace, které ekonomové (například Amar Bhidé a Jonathan Macey) ve svých výzkumech opominuli. Stávající daňové zákony a zákony upravující obchodování s cennými papíry motivují veřejné společnosti, jakými jsou komerční banky – na rozdíl od partnerství či jiných typů osobních společností – k tomu, aby se zaměřovaly především na krátkodobé zisky. Akcionáři se totiž zpravidla vyznačují krátkodobějším horizontem uvažování než vlastníci či partneři. Netřeba připomínat, že jedním ze způsobů, jak krátkodobý zisk vytvářet, je aktivně se podílet na investiční bublině.
Za třetí, Basilejské smlouvy posuzují peníze odložené pro případ nečekaných úvěrových ztrát jako kapitál „druhé tranše“, jehož přípustný rozsah je omezen v poměru ke kapitálu „první tranše“ – totiž kapitálu získanému upsáním akcií. Bert Ely poukázal v Cato Journal na to, že akciový kapitál je vlivem daňových zákonů zbytečně drahý. Banky jsou tak dvojnásobně odrazovány od toho, aby udržovaly patřičný kapitálový polštář; přitom Basilejské smlouvy usilují právě o náležitou úroveň bankovního kapitálu. Ani dosavadní výčet ovšem není úplný. Představuje pouze stručný průřez vrstvou regulací, která vyrostla v různých oblastech ekonomiky v takové míře, že nikdo nemůže reálně předpovědět, jak na sebe budou jednotlivé regulace vzájemně působit. Ani zdaleka si totiž neuvědomujeme, co všechno vláda vykonává, a jaké to má dopady. To je asi nejlepší možné vysvětlení toho, jak k této dokonalé regulatorní bouři došlo a jak k ní může snadno dojít znovu.
Tím, že usměrnily bankovní investice do aktiv krytých hypotékami, způsobily Basilej I, Pravidlo pro záložní zdroje a Basilej II přeinvestování v rezidenčním stavebnictví, a to v době, kdy se nafukovala celostátní bublina na trhu nemovitostí. Částečně se tak stalo pomocí samotného Pravidla pro záložní zdroje, které nabylo účinnosti 1. ledna 2002, tedy přesně v době, kdy bublina na trhu nemovitostí startovala. Pravidlo vytvořilo obří umělou poptávku po dluhopisech krytých hypotékami; každý z těchto dluhopisů vyžadoval jako kolaterál tisíce hypoték. Komerční banky na tuto poptávku po hypotékách odpověděly tím, že snížily své úvěrové standardy. Když tyto banky směňovaly své hypotéky za dluhopisy kryté hypotékami, aby touto cestou obdržely kýženou „kapitálovou slevu“, činily tak pod mylným dojmem, že se výhodně zbavují svých nejrizikovějších hypoték za kvalitní dluhopisy s nejvyšším ratingovým hodnocením AAA. Bankéři zcela očividně neměli ponětí o další obskurní regulaci: o dodatku Komise pro cenné papíry a burzy (Securities and Exchange Commission (SEC)) k pravidlu o čistém kapitálu (Net Capital Rule), kterým Komise v roce 1975 učinila ze tří stávajících ratingových agentur – S&P, Moody's a Fitch – zákonem chráněný oligopol. Tato nevědomost je zjevná z e-mailů zveřejněných v nedávném soudním procesu s Ralphem Cioffiem a Matthewem Tanninem, řediteli dvou hedgeových fondů banky Bear Stearns. Tyto fondy investovaly především do vysoce hodnocených dluhopisů krytých „subprime“ hypotékami. Z e-mailů je zřejmé, že Tannin opravdu věřil, že vysoké ratingové hodnocení odpovídá skutečné rizikovosti těchto dluhopisů; on a jeho partner byli nakonec porotou zproštěni viny, poněvadž porota usoudila, že oba žalovaní byli vzniklou katastrofou překvapeni stejně jako všichni ostatní. Tak jako celý svět i oni důvěřovali ratingovým agenturám S&P, Moody's a Fitch. Jak lze však u korporací chráněných před tržní konkurencí očekávat, tyto tři ratingové agentury vykonávaly svou práci nedbale. Kupříkladu agentura Moody´s neaktualizovala svůj model trhu rezidenčních hypoték od roku 2002, kdy se boom na tomto trhu teprve rozpoutával! Přitom agentura právě na základě tohoto modelu určovala, jaké procento dluhopisů krytých hypotékami může být ohodnoceno známkou AA a AAA. Podobných chyb se dopustili i konkurenti této firmy.
Regulátorova krátkozrakost
Regulátoři se zdají být ohledně dopadů daných regulací stejně krátkozrací jako bankéři. Komise pro cenné papíry a burzy se domnívala, že dotyčné ratingové agentury budou i nadále vykonávat svou činnost spolehlivě, ačkoliv v roce 1975 zavedla regulaci, která tyto agentury chránila před tržní konkurencí. Byl to přitom právě tlak konkurence, jenž dosavadní spolehlivost jejich ratingového hodnocení zaručoval. Zrovna tak si téměř nikdo – včetně Alana Greenspana a Bena Bernankeho – nepovšiml zhoubného vlivu různých regulací, které uměle zvyšovaly ceny domů a naopak snižovaly úvěrové standardy. Navzdory tomu FDIC, Fed, Kontrolor měny a Úřad pro dohled nad spořitelnami rozhodly, že hodnocení AA a AAA uvedených tří ratingových agentur bude spjato se značnou úlevou v kapitálových požadavcích v rámci Pravidla pro záložní zdroje. Byli si zaměstnanci těchto institucí vědomi, že ratingové agentury, kterým svěřili takovou zodpovědnost, jsou oligopolem vytvořeným Komisí pro cenné papíry a burzy, se všemi negativními důsledky, jež takové uspořádání přináší? Jestliže si přečtete text Pravidla pro záložní zdroje, zjistíte, že odpověď zní nikoliv. Pravidlo pro záložní zdroje totiž mylně uvádí, že ratingové agentury jsou podrobeny „tržní disciplíně“. Totožné chyby se později dopustila i Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements (BIS)), když o několik let později posuzovala, zda je žádoucí tuto americkou inovaci (tj. pravidlo pro záložní zdroje) rozšířit i do zbytku světa ve formě Basileje II. I na základě jejího doporučení se tak posléze v roce 2006 opravdu stalo.
Ti, kdo chtějí hledat viníky, mají široký výběr: neznalost bankéřů a regulátorů byla stejně hluboká. Může však někdo být viněn z toho, že nebyl schopen rozpoznat dopady regulací, o jejichž existenci vůbec netušil?
Vševědoucnost není vlastností lidských bytostí. Člověk by musel být bohem, aby zvládnul přečíst a zapamatovat si miliony stran Federálního zákoníku – nemluvě o zákonících jednotlivých států, místních samospráv a nyní i zákonících mezinárodních – a aby byl schopen poukázat na konkrétní skupinu v minulosti přijatých regulací, která zapříčinila největší bankovní krizi od dob velké hospodářské krize. Taková bouře tedy mohla být dokonalá, avšak na rozdíl od podobně katastrofálních přírodních jevů se nemusí vyskytovat jen vzácně. Nové regulace budou i nadále nečekaným způsobem kolidovat se starými, poněvadž regulátoři, obyčejné lidské bytosti, sami neznají staré regulace ani jejich dopady.
K tomu ostatně dochází již dnes. Komise pro cenné papíry a burzy místo aby zrušila regulaci z roku 1975 (tzn. tu, která vytvořila oligopol tří ratingových agentur), hodlá naopak regulaci ratingových agentur zpřísnit a utužit. A namísto zrušení Basileje I či Basileje II pracuje Banka pro mezinárodní platby usilovně na Basileji III, která údajně „doladí“ požadavky kapitálové přiměřenosti a zvětší kapitálový polštář. Avšak navzdory překážkám ve tvorbě akciového kapitálu, které vznikly v důsledku činnosti daňového úřadu a Basilejských smluv, dosahoval souhrnný kapitálový polštář všech amerických bank na počátku roku 2008 výše 13 procent – tedy o celou třetinu více, než je požadované americké minimum. Americké minimum přitom bylo ještě o pětinu vyšší než basilejské minimum. V rozporu s výchozím předpokladem regulátorů, že bankéři musí být regulacemi chráněni před svou vlastní nadměrnou krátkozrakostí a neobezřetností, nebyla finanční krize způsobena přílišným „pákovým efektem“ na straně bank. Krize byla zapříčiněna formou, kterou tento „pákový efekt“ nabral, kdy se v portfoliích bank nadměrně koncentrovala aktiva krytá hypotékami, jež regulátoři chybně vnímali jako naprosto bezpečná. A tento neblahý stav byl přímým důsledkem Pravidla pro záložní zdroje a Basileje II.
Jak jsme se do takové bryndy dostali?
Současná finanční krize představuje smrtelné křeče obézního těla sociálně-demokratického režimu. Výrazem „sociálnědemokratický režim“ označuji moderní politicko-hospodářské uspořádání, v němž vláda třímá ve svých rukou jakýsi všeobecný mandát k tomu, aby řešila veškeré myslitelné společenské problémy. Výsledkem je nepřehledná a často si protiřečící masa zákonů, která postupně nakynula do obludného objemu – a to zjevně v nepřímé úměře ke schopnosti pomyslného „mozkového centra“ tohoto uspořádání pochopit, jaké jsou skutečné příčiny vyvstalých problémů.
Když voliči požadují, aby vláda „něco udělala“, a zákonodárcové i regulátoři toto volání vyslyší, postupují vždy podle určité teorie, jež podle nich objasňuje příčiny problému, který se snaží vyřešit. Je-li tato teorie mylná, mohou regulace vytvářet nezamýšlené důsledky, které lze v principu později odhalit a napravit. Ve skutečnosti ale dochází pouze zřídkakdy k tomu, že by státní úředníci správně rozpoznali, že dnešní potíže jsou nezamýšleným důsledkem předchozích regulací a státních zásahů. Tytéž myšlenkové pochody, které regulaci původně uvedly v život, později rovněž snižují pravděpodobnost, že zodpovědní činitelé pochopí pravé příčiny současného nepříznivého stavu. Budoucí regulátoři mají tudíž tendenci předpokládat, že problémy, kterým nyní čelí, jsou novým „výstřelkem kapitalismu“, nikoliv nezamýšleným důsledkem chybných regulací svobodného trhu, jež byly zavedeny v minulosti.
Vezměme si například regulaci bankovního kapitálu. Teorie praví, že bez nich by se bankéři, chránění povinným pojištěním vkladů, pouštěli do divokých spekulativních investicí. Z jednoho státního zásahu – povinného pojištění vkladů – tak vzešel jiný státní zásah – regulace bankovního kapitálu. Zpočátku šlo o velice hrubá až nemotorná pravidla, jež bankám nařizovala, aby vyhradily tutéž úroveň kapitálu na všechny své investice a úvěry bez ohledu na jejich rizikovost. V roce 1988 však regulátoři začali v rámci Basilejských smluv rozlišovat různé kategorie aktiv na základě jejich rizikovosti – přesněji řečeno na základě rizikovosti, jak ji regulátoři subjektivně vnímali. Američtí regulátoři v roce 2001 dospěli k závěru, že dluhopisy kryté hypotékami patří mezi nejméně riziková aktiva, a proto u těchto dluhopisů vyžadovali nejnižší úroveň kapitálu (pomineme-li státní dluhopisy). Stejný přístup pak regulátoři zvolili i v roce 2006, kdy v rámci Basileje II přijali kapitálovou regulaci, která se vztahovala na většinu bank po celém světě. Sled událostí, jenž nakonec vyústil v dnešní finanční krizi, tak započal roku 1933, kdy bylo zavedeno povinné pojištění vkladů. Bylo však toto pojištění opravdu nezbytné?
Teorie ospravedlňující pojištění vkladů vychází z domněnky, že bankovní sektor je vnitřně nestabilní a náchylný k bankovním panikám, které byly v Americe 19. století obvyklým jevem a jež zachvátily Spojené státy rovněž na počátku velké hospodářské krize.
Tato teorie je však podle ekonomických historiků Kevina Dowda, George Selgina a Kurta Schulera mylná. Tito historici argumentují, že bankovní paniky byly ve skutečnosti téměř výhradně americkým jevem (tak například v Kanadě během velké hospodářské krize žádná bankovní panika nevypukla, ačkoli v této zemi až do roku 1967 pojištění vkladů neexistovalo). Podle těchto vědců byly bankovní paniky způsobeny americkými regulacemi z 19. století, které bankám zakázaly vytvářet pobočky v jiných státech Unie a rovněž překážely tomu, aby se úspěšně rozvinula mezibankovní zúčtovací centra. Pojištění vkladů, minimální kapitálové požadavky, Basilejské smlouvy; to vše může představovat na sebe navazující chybná rozhodnutí, vyvěrající z toho, že si zákonodárci a regulátoři z éry Rooseveltova New Dealu neuvědomili, že bankovní paniky, jež tehdy Ameriku sužovaly, byly nezamýšlenými důsledky předešlých regulací.
Co zde nazývám sociálně-demokratickým režimem, je po formální stránce velice odlišné od socialismu. V rámci sociálnědemokratického režimu jsou zákony a regulace vydávány postupně jedna po druhé, jako „pružné“ odpovědi na vedlejší efekty společenského rozvoje – tedy různé, nově vyvstalé společenské a ekonomické problémy. (Odtud americké označení „progresivismus“.) Přístup řešící problémy „případ od případu“ je některými považován za vrchol pragmatismu. Co se však týče jejich podstaty, není mezi sociálnědemokratickým režimem a utopickým socialismem přílišného rozdílu. Ať již prostřednictvím postupných a na sebe navazujících regulací či pomocí centrálního plánování, oba tyto systémy se zakládají na představě, že moderní společnosti jsou natolik čitelné, že jsou příčiny problémů, s nimiž se tyto společnosti potýkají, snadno zjistitelné. Sociálně-demokratický režim vychází z předpokladu, že když se něco pokazí, někdo – ať již volič, zákonodárce či profesionální regulátor – bude vědět, jak to napravit. Tento předpoklad sice není natolik ambiciózní, jako někdejší implicitní předpoklad socialistů, že centrální plánovači budou vševědoucí, nicméně zůstává přibližně stejně nerealistický.
Zmíněný předpoklad by byl nanejvýš pochybný, i kdybychom žili ve společnosti, v níž ještě neexistuje hustá síť zákonů a regulací. V takové se však nenacházíme. A není žádný myslitelný způsob, jakým bychom my, lidé – či naši zástupci ve vládě – mohli získat znalosti a informace potřebné k řešení problémů moderních společností. Žijeme totiž ve světě hluboce poznamenaném pokusy předcházejících generací dospět k takovým řešením, z nichž vzešla současná obrovská změť pravidel. Tato změť je mimořádně nepřehledná a nepochopitelná. Snaha tato pravidla doplnit bohužel čas od času vytváří dokonalou bouři, jejímž příkladem je právě nynější finanční krize.
Komentář – Václav Edl:
Tak vida. Nic nového pod sluncem. Už to vlastně všechno dávno platí. Jenže, jak se zdá, tak to úplně nefungovalo.
Teď si to vzala Amerika za své a zkušenost nám velí, že přes to, že největší pašáci, kteří vědí všechno nejlíp, jsou přece v Čechách, moderní americká tragédie zjevně spočívá v tom, že o tomto českém domově moudrosti nikdo nic neví.
Zkrátka a dobře, bylo by dobré namísto mnoha moudrých slov vykonat něco málo konkrétních činů.
Článek původně vyšel v lednovém/únorovém vydání časopisu Cato Policy Report (2010). Jeffrey Friedman je editorem časopisu Critical Review a sborníku What Caused the Financial Crisis, který na začátku roku 2011 vydalo nakladatelství University of Pennsylvania Press. Podrobněji se lze
s Friedmanovým náhledem na příčiny finanční krize seznámit zde:
Jeffrey Friedman, A Crisis of Politics, Not Economics: Complexity, Ignorance, and Policy Failure. Critical Review 21(2-3). 2009,
http://www.criticalreview.com/crf/pdfs/Friedman_intro21_23.pdf. Přepracovaná a doplněná verze tohoto článku vyšla i ve výše uvedeném sborníku.
